Dvoumetrové dvojče bronzové sochy, která zdobí vstup do liberecké Oblastní galerie. Z ruprechtického lomu pochází i socha Hvězdáře, určená pro pražský vrch Parukářka na Žižkově. Co vznikne z obrovského monolitu, zatím Jaroslav Róna přesně neví. „I kdybych tak obrovský kvádr postavil jen tak do krajiny, bude lidi přitahovat tak, jako nás přitahují menhiry,“ říká žák Stanislava Libenského a člen skupiny Tvrdohlaví, kam patří třeba Jiří David nebo Petr Nikl.

Nějakou představu už ale asi máte?
Přiznám se, že tvar ještě nemám vyřešený. Chtěl bych udělat něco, co se týká 20. století. Toho, co se v něm odehrálo. Teď třeba pracuji na menším bloku, jen asi 4,5 metru, který se jmenuje Vítězství robotů a ironickým způsobem zpodobňuje převahu technologií nad člověkem. 

Takže něco jako civilizace a člověk?
Ano, takový pocit, jak vlastně člověk uvedl do chodu síly, které už pak nemohl ovlivnit a dostal se do jejich moci. Zatím je to jen taková ambice. Snad se mi to povede. Když už mám tak obrovský kámen, měl bych mít i závažné téma, a to 20. století představuje. Ale i kdyby se mi do něj nepodařilo dostat veškerou jeho tragiku, určitě vznikne zajímavá socha. Takový kámen, ať už má jakýkoliv tvar, lidi vždycky fascinuje. Skrývá v sobě určitou magickou sílu. 

Jaký materiál pro sochaře představuje právě žula?
Žula působí zdánlivě lacině, protože se z ní dělají obyčejné věci, dlažební kostky nebo obrubníky, ale v té mase je to prostě nádherný kámen, protože má živou strukturu. Navíc má mnoho podob. Když zmokne zrůžoví, když se vyleští, je to krása, ale nádherně vypadá i v hrubé podobě, bez lesku. Žula je zkrátka královna kamene.