Kniha je jakousi kronikou života druhé poloviny 20. století. „Život ve století, které znamená nejen převratné změny, ale pro život Jana Šolce také mnoho výzev, ve kterých obstál,“ zaznělo na úvod.

„Když se do knihy pozorně začtete, zjistíte, že jeho život nebyl jednoduchý, tak jako nebyl jednoduchý pro celou jeho generaci. O to víc je potřeba knihy a vzpomínky jeho generace číst. Naslouchat jim. A neplýtvat časem,“ řekla na úvod nakladatelka Květa Vinklátová.

TOTÁLNÍ LIBEREČÁK

Do Liberce přišel Jan Šolc hned po válce. „Když jsme přijížděli do Liberce, tehdy ještě od Záskalí, tak první, co jsem uviděl, byly hory. A to mě nadchlo, protože kolem Prahy jsem nic takového neznal. Pak se vylouplo město a já ho poprvé uviděl a ta vzpomínka už ve mně zůstala,“ vyznal se Jan Šolc, který o sobě rád říká, že je „totální“ Liberečák.

V Liberci prožil dva nejkrásnější roky svého dětství. Od roku 1945 do roku 1947. „Bylo to úplně opuštěné město. Jako kluci jsme všude nacházeli zbraně. Hráli jsme si na kládách a ty byly plné nacistických metálů, které tu Němci na ústupu zanechali,“ popisuje scény jako vystřižené z Obecné školy.

Tak viděl Liberec čerstvě po válce klukovskýma očima. Jako zralý muž si pak uvědomil i další, hrůznější aspekty odsunu. Připouští, že jde o stále citlivé věci. „Můj tatínek byl nejen lékař, ale také kriminalista. Když vidíte v Hříšných lidech města pražského doktora Vejvodu, tak to právě dělal můj táta. Jednou za ním přišli, že je prý kolem Smědavy neobvyklý výskyt hmyzu. Nad tím by asi v poválečné době kdekdo mávl rukou, ale kriminalisté věděli, o co jde. O mělké hroby. Po válce se tady dost vraždilo. Přijížděly tlupy ze středních Čech. Přepadávaly Němce v chalupách. Tak tedy vyjeli a v kleči nedaleko cesty na Jizerku objevili mrtvolu muže. Byl bez bot. Začali pátrat a v šenku na Smědavě seděli dva alkoholem rozjaření muži. Začali se navzájem napadat, až se přiznali. Šli prý po silnici z Jizerky a viděli štrapáčně oblečeného člověka, a tak na něj uhodili, aby jim dal oblečení. Chtěl jim dát všechno, jen ty boty ne. Tak ho zastřelili,“ vzpomíná Jan Šolc.

TÁTA VE VĚZENÍ

Když mu bylo 12 let, jeho otce, v Liberci velice oblíbeného lékaře, obvinili z velezrady a zavřeli. „Přišli pro něj a mamince řekli, ať mu nebalí moc věcí, že bude do večera zpátky. Trvalo to osm let,“ vzpomíná na jednu z hořkých kapitol svého života.

To už se události hrnuly cestou poúnorového vývoje. „Během jednoho dne jsme se stali občany ne druhé, ale třetí kategorie. Ale maminka mi často připomínala, že to, jak se k nám Liberečané v té době zachovali, bylo výjimečné. Byli to třeba učitelé ve škole, kteří mi to nedávali najevo a naopak pomáhali mně i některým podobně postiženým spolužákům,“ vzpomíná a zdůrazňuje, že není důležitá nálepka, ale to, jak se člověk v rozhodující chvíli zachová. Němec nebo komunista.

„BEJT U TOHO“

V Liberci prožil i mládí, které přes všechen marast vidí vždycky i ty světlejší stránky života. V kapitole věnované své ženě a celoživotní družce Janě například vzpomíná, jak se otevřeným oknem linula do jeho pokoje hudba z kavárny Nisa. I tenhle poetický popis o autorovi ledacos vypoví. Neopomíná ani události srpna roku 1968. „Co mi přijde unikátní, je fakt, že jsou to dějiny popsané z vlastní zkušenosti,“ říká o knize jeden z prvních čtenářů, psychoanalytik Jan Šplíchal.

„Všichni jsme po roce 1948 byli ať už přímo či nepřímo postiženi, ale jemu zavřeli tatínka a když ho pustili, tak krátce na to zemřel. Všichni jsme zažili rok 68, ale on se v noci na 21. srpna plazil po náměstí před střelbou a kdo se plazil vedle něj, byl už tehdy známý dramatik Václav Havel. Tomu se říká „bejt u toho“. A Jan to navíc dokázal skvěle a s darem velkého pozorovacího talentu popsat,“ poukázal na přednost knihy. Podle Šplíchala jsou právě autentické příběhy a vzpomínky tím, co dodávají historickým faktům na věrohodnosti.

„Ty věci jsem v sobě nosil dlouho,“ přiznal Jan Šolc. Mnohé z kapitol, líčené mistrným perem a životním nadhledem filozofa, vypovídají o životě prožitém v době, která stavěla před lidi nejeden morální otazník. I na těžkou dobu ale má Jan Šolc svůj pohled, skrytý v dávné moudrosti. „Sníh nepadá proto, aby zahubil svět, ale aby v něm každý tvor zanechal svou stopu.“