„Turnov je moje rodné město, na které ráda vzpomínám, a vůbec na svoje mládí tam. Bylo to krásné, hlavně dokud jsem tam měla rodiče,“ vzpomíná usměvavá pěvkyně.

Po vystudování konzervatoře v Praze působila několik let jako sólistka vojenského uměleckého souboru. První angažmá získala v libereckém Divadle F. X. Šaldy. „Mně strašně brzy zemřela maminka, bylo jí osmačtyřicet, a její poslední přání bylo, abych se dostala do Liberce do sboru. Když zemřela, tak jsem se potom o to snažila a šla jsem dělat zkoušku do sboru,“ vypráví sólistka, které ani léta neubrala na eleganci.

Vedení divadla ale mělo s mladičkou talentovanou pěvkyní větší plány. „Šéf opery mi řekl, že mi dá vědět. Překulilo se období po prázdninách a já jsem nebyla doma, ale měla jsem tam dopis, ať se naučím roli kněžny v opeře Šelma sedlák, že mě berou jako sólistku. Tak to bylo pro mě takové milé překvapení,“ líčí Machotková.

Právě v Šaldově divadle získala svou klíčovou roli Mařenku v Prodané nevěstě. „S Prodanou nevěstou jsem si ohromně užila. Další role pak přišly samy. Tady jsem si udělala repertoár nejen našich autorů, ale i ten světový,“ popisuje kudrnatá pěvkyně práci v Liberci. Mařenku si později zahrála a zazpívala nejen v Národním divadle, ale i ve světě.

Smetanova Nevěsta se s žádanou operní pěvkyní v čele podívala do Vídně i do slavných italských měst, jako je Parma, Modena nebo Reggio Emilia. Vůně dálek však Marcelu Machotkovou nezlákala k trvalému pobytu, a tak se vždy vracela zpátky do Česka ke své rodině.

„Narodila se mi dcera a měla jsem manžela, který byl ve střešovické nemocnici pětatřicet let hlavním lékařem. Už mě nic ven netáhlo a rodina mě svázala. I když jsem měla možnost několikrát. V zahraničí o mě byl velký zájem, ale já už jsem se věnovala Národnímu divadlu a rodině. Ono to jinak nešlo,“ vysvětluje Machotková, která působila i v plzeňském divadle.

Kromě Mařenky si oblíbila například i roli Rusalky nebo Mimi z Pucciniho Bohémy. Zcestovalá herečka je však nejraději zpívala v Čechách. „Doma je to takové nejradostnější, protože tenkrát jsme zpívali kromě Dona Giovanniho jen v češtině, a ti lidé tomu rozumí. Ale oni i v té cizině na to reagovali velice krásně. Všude jsme měli obrovské ovace, protože ti čeští skladatelé, to je opravdu něco nádherného. Na ty naše mistry může být hrdý celý národ,“ uzavírá čerstvě poctěná umělkyně.