Už jako malá začala Brádlová pronikat do světa hudby. Prošla řadou pěveckých sborů, v lidové škole se učila hrát na klavír a na housle. Zpěv si zamilovala, a tak se rozhodla pro studium pedagogické školy v Liberci, obor hudební výchova a ruský jazyk. Na praxi chodila do výtečného dětského sboru Severáček pod vedením manželů Uherkových. „Obdivovala jsem nosnost dětských hlasů, intonaci a především nadšení dětí, které spojovala hudba,“ vzpomíná zakladatelka Jizerky na okamžiky, které rozhodly o jejím budoucím směřování.

V roce 1964 nastoupila na druhý stupeň základní školy Žižkova v Semilech, brzy zde založila školní pěvecký sbor. „Na první zkoušku přišlo asi sto dětí, na druhou pak asi třicítka těch, které měly zájem skutečně pracovat. To byl základ našeho sboru,“ popisuje vznik Jizerky učitelka hudební výchovy a ruského jazyka. Název sboru inspirovaný řekou protékající Semily vymyslel až později její kolega fyzikář.

V té době se začínající sbormistryně poznala se svým nastávajícím manželem, Václavem Brádlem, který sbormistroval ve Rtyni v Podkrkonoší. „Naše sbory se začaly navštěvovat a po nějakém čase jsme se rozhodli, že budeme Jizerku vést společně. Oba jsme se taky podíleli na výběru repertoáru na soutěže a koncerty – velmi oblíbené byly ty vánoční. Dodnes nezapomenu na ten z roku 1969, kdy v semilském kostele zpívala Jizerka za doprovodu Petra Ebena,“ říká sbormistryně.

Zásadní je souhra

Na konci 60. let se sbor zúčastnil prvních celorepublikových soutěží, brzy se dostavily první úspěchy. Každoroční tradicí se pak stala letní soustředění. Právě tady mají podle zakladatelky členové sboru nejlepší možnost se navzájem poznat a navázat blízká přátelství, takže mnozí považují své spoluzpěváky za jednu velkou rodinu. První soustředění se konala na Nebáku v Českém ráji, následně se místem setkávání stala horská střediska Bratrouchov a Benecko v Krkonoších.

Týmová souhra je v tomto oboru zásadní. „Na rozdíl od sólového zpěvu sbor zpívá jako jeden celek. Nacvičit čtyřhlasou polyfonii nebo skladbu se složitou melodií není vůbec jednoduché. Aby to zpěváci zvládli, musí začít nejlépe už na prvním stupni. Bez průpravy v přípravných sborech jsou pro ně vícehlasy příliš náročné. A to je škoda, protože ve sborech je něco daleko důležitějšího – radost z hudby! Zpívat si pro radost, to je ta pravá hodnota, která sbor formuje a mravně zdokonaluje,“ přibližuje kantorka.

Aby mohli nejmladší zpěváci získávat potřebnou přípravu před vstupem do hlavního sboru, rozhodli se manželé Brádlovi sbor rozdělit do několika oddělení. Děti z mateřských škol, prvních a druhých tříd navštěvují přípravný sbor Sedmikráska. Na Sedmikrásku navazují Čekanky, které sdružují žáky prvního stupně. Do samotné Jizerky pak děti přecházejí většinou v šesté třídě. Odchovanci Jizerky mohou v dospělosti nadále pokračovat v ženském komorním sboru, smíšeném sboru či mužském nonetu H9.

Přestože semilský sbor prosperoval, jeho vedení nebylo vždy jednoduché. „Za minulého režimu jsme museli mít v repertoáru i několik skladeb s ideologickým podtextem. Při nutných vystoupeních v rámci stranických schůzí musel sbor zpívat v pionýrských krojích. Mnohdy jsem se snažila nařízení řešit různými jinými způsoby a podle toho pak vypadal můj kádrový posudek,“ přibližuje tehdejší dobu Brádlová.

K dalším nepříjemnostem patřily velmi omezené možnosti zahraničních výjezdů. Možné bylo vystupovat jen v Polsku nebo NDR, a to za přítomnosti politického dozoru.

Situace se zásadně změnila hned v roce 1990, kdy se sbor zúčastnil mezinárodní soutěže v belgickém Neerpeltu. „V září 89 nám výjezd nepovolili, ale v listopadu už ano. Nejen, že nám povolili vycestovat, ale podařilo se nám dokonce zvítězit v naší kategorii a získat první cenu s uznáním. Byl to úžasný pocit!“ líčí radost z vítězství Brádlová. Za posledních třicet let Jizerka navštívila řadu evropských států včetně Ruska a Běloruska. Na svém kontě má i Japonsko.

Dosud největší zahraniční akcí bylo třítýdenní turné po USA v roce 1995. Zpěváci Jizerky tehdy vystupovali například v New Yorku, Atlantě, Denveru nebo Clevelandu, kde zpívali českým emigrantům. „Na zdech visely Ladovy obrázky a Hradčany. Když jsme zpívali českou lidovou píseň „Teče voda, teče“, všichni přítomní plakali,“ vzpomíná po letech na poslední zastávku zaoceánské cesty.

Řada dětí, která Jizerkou prošla, zůstává ve sboru aktivní i v dospělosti. Většina zpívá v odděleních pro dospělé a mnozí z nich dokonce pracují ve vedení sboru. Například současná sbormistryně Nadia Ladkany, mezi členy sboru zvaná Nadika, či klavírista Jiří Horčička a sbormistryně Sedmikrásky Iva Srbová. Do Jizerky chodily také všechny tři děti manželů Brádlových. Oba synové, Martin a Tomáš, dnes zpívají v mužském uskupení H9, dcera Jitka vede sbor Čekanky. Sbory pracují pod ZUŠ Semily a Výborem rodičů a přátel Jizerky, v jehož čele stojí už 35 let „máma sboru“ Miroslava Vrbenská.

Za své působení manželé Brádlovi získali několik ocenění. Například v roce 2005 se stali čestnými občany Semil. „Největší radost mi dělá, když vidím, že naše děti obstojí ve světě a skvěle reprezentují naši malou republiku,“ hrdě přibližuje bývalá sbormistryně.

I dnes je v Jizerce stále aktivní, neváhá se zapojit všude, kde je třeba. Pomáhá s nácvikem náročných skladeb, individuální výukou a podílí se na organizaci sborových akcí. Přesto jí zbývá čas i na další zájmy: užívá si čas strávený s rodinou a pěti vnoučaty, ráda jezdí na kole po Českém ráji, navštěvuje muzea a galerie nebo chodí do kaváren se svými kamarádkami.

Zkoušky on-line

Pandemie znamenala utrum i pro veškerý sborový zpěv. „Zkoušky našich sborů se naplno přesunuly do on-line prostředí. Jizerka zkouší každý pátek po menších skupinách a zpěváci hojně využívají i možnost individuálních hodin hlasové výchovy. V on-line režimu pilně nacvičují také Čekanky a Sedmikráska. Výuku na dálku se snažíme co nejvíce zpestřit. Třeba na Vánoce Jizerka ve spolupráci s vrchlabským Big Bandem natočila dva vánoční klipy,“ dodává Brádlová a věří, že se situace brzy zlepší, aby mohli odzpívat sérii optimistických koncertů.