„Všem těmto lidem babička musela vařit a starat se o jejich čisté prádlo a přitom měla doma svých pět dětí. Za každého skrývaného hrozila smrt celé rodině. Babička byla velká hrdinka,“ zdůraznil Boris Hlaváček, který se o historii zevrubně zajímá. Celý život pracoval jako novinář a nakonec si zřídil malou agenturu, ve které vydává knihy.

Podobné vzpomínky zaznívají v knize Životy druhých jsou více než můj, která popisuje odbojovou činnost vznikající v Českém ráji už před druhou světovou válkou a samozřejmě mapuje odbojové kroky během války. Nechybí ani zmínka o parašutistické skupině Antimony, která byla první a zároveň poslední skupinou, která přistála na československém území po atentátu na Reinharda Heydricha.

Zpovídal svědky

Boris Hlaváček pracoval výhradně s materiály, které zůstaly po jeho dědovi. „Ještě za jeho života jsem si všechny jeho výpovědi zaznamenával a později obcházel místa činu a zpovídal svědky těchto událostí. Samozřejmě jsem byl a stále jsem ve styku s významnými badateli a kronikářem a historikem z Veselé,“ svěřil se autor.

Tvůrkyně Baculí Leona Špačková.
Bacule jsou si podobné, ale každá z nich je originál, říká Leona Špačková

Do knihy zařadil přesnou kopii soudní výpovědi vrchního strážmistra Jaroslava Kodeta z Lomnice nad Popelkou, který byl přímým svědkem zatýkání parašutistů a o odbojové činnosti jeho dědečka vše věděl. „Děda měl vždy na mysli ty druhé, ať už své žáky nebo jejich rodiny. Vždyť také měl podmínku, že po zatčení parašutistů dostane revolver, aby se mohl zastřelit a nikdo si nemyslel, že vše dělal ve svůj prospěch. Revolver však nedostal, tak si při převozu na gestapo podřezal žíly. Doktoři ho naštěstí zachránili a děda měl od té doby prsty na levé ruce necitlivé,“ zdůraznil Hlaváček s tím, že o názvu knihy měl od začátku jasno.

Jelikož se objevovaly a stále objevují mylné informace o celém odboji na Semilsku a skupině Antimony, rozhodl se i pod tlakem příbuzných sepsat knihu. „Nemalou zásluhu na knize mají i lidé, se kterými děda přišel během odbojové činnosti do styku, kteří mne vždy při nějakém setkání doslova prosili, abych vše sepsal a objasnil dědečkovu činnost,“ osvětlil důvody s tím, že tak chtěl projevit úctu svým prarodičům.

Krásné dětství

Sám Hlaváček přiznal, že měl neuvěřitelně krásné dětství. Byl neustále obklopen rodinou, bydleli společně s prarodiči, tetou a jejími syny. A protože se u nich velmi často scházeli všichni příbuzní, všechny dědovy děti se svými potomky a také lidé pracující kdysi v odboji a skauti, občas se něco doslechl, i když děda o tom nerad mluvil.

Nově vydaná publikace Kostely v kouři komínů: sakrální architektura na Liberecku, Jablonecku a Frýdlantsku kolem roku 1900.
Svědci proměnlivé doby přelomu století. Kniha představuje kostely Liberecka

„Asi ve čtrnácti mi děda věnoval malou brožurku. Povídky, které k Vánocům v Terezíně ručně napsal babičce. Přiznám se, že jsem ji přečetl celou poprvé asi před dvěma roky, neboť jsem se u ní vždy i na stará kolena rozplakal. Kopie této brožury je vložena do každé knihy,“ dodal vnuk.

Kromě děkovných dopisů jeho prarodiče obdrželi v roce 1946 od prezidenta Československa medaili za zásluhy I. stupně a o dva roky později Československý válečný kříž. „Nejvíce dědu však těšily návštěvy a dopisy lidí, kteří mu děkovali za záchranu života,“ uzavřel Hlaváček.