Liberecký rodák Stanislav Hnělička prožil neuvěřitelných 92 let. Putování a vzdor musí mít vrozené ve své povaze, jak jinak si vysvětlit jeho životní příběh, který je plný dramatických zvratů, osudových náhod a dlouhých cest po celém světě. Když brigádní generál Hnělička minulý týden oslavil dvaadevadesáté narozeniny, gratulovali mu nejvyšší představitelé městské i krajské samosprávy a spousta dalších přátel. Za svůj dlouhý život toho zažil opravdu dost, prokázal statečnost a neoblomnost, válčil na územích, které nám jsou cizí, ale na svůj rodný Liberec nikdy nezapomenul. V roce 2007 na státní svátek 28. října obdržel od prezidenta Klause nejvyšší české státní vyznamenání Řád bílého lva.
Jeho působení u 11. pěšího praporu – Východní se stalo námětem knihy Byl jsem tobruckou krysou autora Jana Šebelky a s vlastními zkušenosti z bitvy u Tobruku se podělil i s režisérem Václavem Marhoulem, který o legendární bitvě natočil v roce 2008 stejnojmenný film.
Z domu pekaře až do africké pouště
Stanislav Hnělička se narodil 12. února 1922 v Liberci na náměstí Českých bratří v domě svého dědy, pekaře Václava Linky. Už v šestnácti letech,
v osudovém roce 1938, se připojil k nově vzniklé Národní gardě, kde byl součástí oddílu, jenž dostal za úkol hlídat železniční trať
z Horního Růžodolu do Noviny.
Vývoj událostí ve světě
i v domovině ho přiměl
k rozhodnutí vstoupit do zahraniční armády. Nejprve tedy zkusil utéct na sever, došel až k dánským hranicím, kde zjistil, že tudy neprojde. Poté se vydal směrem na jihovýchod, ale ani tudy nedošel ke kýženému cíli. Dokonce ho pohraničníci zajali a posadili na transport do Dachau. Ani tam ale neodjel a tak se rozhodl zkusit štěstí napotřetí a vyšlo to. Z bývalé Jugoslávie se dostal se skupinkou dalších Čechů do Řecka, pak Turecka a odtud až do Palestiny, kde se připojil k britské armádě.
Osudový rok 1941
V lednu 1941 se připojil jako jeden z nejmladších, bylo mu pouze 19 let, k 11. pěšímu praporu – Východní pod velením podplukovníka Karla Klapálka. V té době však ještě Hnělička netušil, že právě toto rozhodnutí mu změní celý život a nasměřuje na dlouhou a nejistou cestu. S 11. pěším praporem se zúčastnil všech bojů na Středním východě od Západní pouště až po legendární Tobruk. O rok později, po několika úspěšných akcích se s nově zformovaným oddílem vrátil zpět do Tobruku, tentokrát už jako velitel protiletadlového děla Bofors.
Brigádní generál ve výslužbě Stanislav Hnělička (* 12. února 1922 Liberec). V roce 1941 se stal vojákem 11. pěšího praporu – Východního, československé zahraniční armády, která se formovala v Egyptě. Zúčastnil se bojů v Libanonu a Sýrii, později pod velením gen. Klapálka bojoval u Tobruku. Po skončení bojů u Tobruku byl převelen do Británie, kde byl zařazen do nově formované obrněné brigády se kterou se po vylodění v Normandii zúčastnil bojů u Dunkerque a v západní Belgii s 2. tankovým sborem. Jeho hrdinství bylo oceněno nejen polským a dvěma československými válečnými kříži, ale také v r. 2005 francouzským Řádem čestné legie. Po únoru 1948 byl perzekvován a vězněn, dnes se aktivně zapojuje do práce Československé obce legionářské a pomáhá tak udržovat základní myšlenky odkazu odboje během druhé světové války i ve vědomí mladších generací. V roce 2007 udělil prezident republiky Stanislavu Hněličkovi Řád Bílého lva.⋌Zdroj: wikipedia.org
Po legendární bitvě a následném úspěšném bránění se ocitl Stanislav Hnělička spolu s dalšími 1600 československými vojáky na lodi Mauretánie, která je dovezla do britského Liverpoolu. Během plavby, která trvala třicet jedna dní, obepluli celou Afriku. Po příjezdu do Velké Británie se Hněličkova jednotka připojila k nově vznikající Československé samostatné obrněné brigádě. Hnělička se stal řidičem tanku a v roce 1944 po vylodění vojska v Normandii se zúčastnil osvobozující akce u města Dunkerque. 28. října 1944 pak sám zajal při největším československém útoku celé družstvo německých vojáků. Po konci války se vrátil zpět do Československa.
Nemilé překvapení roku 1948
Po návratu domů bylo vlivem politických událostí jasné, že kariéra v armádě není dobrý nápad, proto se rozhodl Stanislav Hnělička vrátit zpět do Liberce, kde začal podnikat. Jenže politické události roku 1948 nepřály ani soukromým podnikatelům a komunistický režim se později postaral o to, aby ho řádně potrestal i za jeho činnost v armádě. Byl dvakrát uvězněn a neustále perzekvován a šikanován státním aparátem.
Po sametové revoluci se situace pro zahraniční vojáky začala pomalu zlepšovat. Hnělička pak stál při budování Československé obce legionářské v Liberci, v roce 2003 byl povýšen na plukovníka v záloze a v roce 2005 obdržel za bojového zásluhy od francouzského prezidenta Řád čestné legie.
Z bitvy na promítací plátna
„Teprve nyní mi dochází, jak to bylo všechno nebezpečné, když pro nás neexistovalo žádné zajetí, protože doma v protektorátu by to odnesli naši rodiče a příbuzní. Byla to špatná doba, Němci byli před Moskvou a i u nás na severní africké frontě taky bylo zle. Někdy jsme si už rozdělovali, kdo koho v nevyhnutelné chvíli zastřelí, nebo kdo odjistí granát pro všechny," vyprávěl Hnělička minulý týden při oslavě 92. narozenin.
Nezapomněl se zmínit ani o spolupráci s filmaři, kteří se pod vedením režiséra Václava Marhoula rozhodli příběh československých vojáků, kteří zasahovali u Tobruku zfilmovat a přiblížit ho tak široké veřejnosti.
Marhoul se snažil využít vzpomínek veterána Hnělička co nejvíce, aby mu podařilo válečnou atmosféru ztvárnit co nejrealističtěji. Hněličky se tak ptal například, jestli rostly v poušti palmy, jak vypadaly jejich uniformy, jaká byla situace s jídlem a pitím a tak dále. Když se pak podařilo film dokončit a distribuční společnost ho nasadila skoro ve všech kinech v České republice, pozornost se opět upřela na Stanislava Hněličku. Všichni chtěli znát jeho názor na film, který popisoval jednu z nejdramatičtějších etap jeho života. Naštěstí pro filmové tvůrce byl Hnělička s výsledkem spokojen.
„Z takových osmdesáti procent by se dala zkušenost, kterou režisér vytvořil ve filmu, srovnávat se zkušeností, kterou jsme měli my, kteří jsem u Tobruku bojovali," řekl válečný veterán Českému rozhlasu. O zachování důležitých vzpomínek se snaží i syn brigádního generála Stanislav Hnělička mladší a jeho vnuk Jan, který sbírá další materiály, které by se daly využít při reedici knihy o tobruckých krysách, jak se vojákům přezdívalo. Dědův odkaz dokonce zpracoval i ve své školní práci s názvem Československá zahraniční armáda na Středním východě během 2. světové války.