Zdeňka Divoká, která za rok oslaví devadesátiny, aktuálně žije v Domově důchodců Český Dub na Liberecku. Většinu života prožila na severu Čech. Vyzkoušela si práci vychovatelky a pěstounky, ale naprosto jí učarovala práce na meziměstské telefonické ústředně. Štěstí jí přálo i v osobním životě, s manželem spolu byli více než šedesát let, a to i přes zhoršující se zdraví.

Příběhy pamětníků 

V seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.

Devětaosmdesátiletá pamětnice se narodila a vyrůstala v severozápadních Čechách, v malé obci Lukohořany. Ta dříve spadala do okresu Louny, nyní je součástí litoměřického okresu. Sedm let prožila v tzv. První republice. „Tatínek byl malorolník a dědeček kovář. Rád hodně četl, debatoval se svými kamarády a byl silný kuřák, kouřil od čtrnácti let. Měli jsme malé hospodářství, 5 hektarů, tak jsem byla zvyklá jako dítě dělat zemědělskou práci. Když byla velká vedra, tatínek nás budil už v půl páté ráno. Dělala jsem povřísla (druh provazu, sloužící původně především ke svazování snopů, pozn. redakce) a tatínek mě peskoval, ať je pořádně utahuji,“ vylíčila Divoká.

Druhou světovou válku vnímala dětskýma očima, chodila v tu dobu na základní školu. Nejdříve v noci a pak i za bílého dne přelétala letadla mířící na Most. „Jednou v poledne, to se blížil konec války, svítilo sluníčko a nebe bylo úplně vymetené. Ze zahrádky jsme pozorovali letadla, která když se vracela zpět, shodila necelý kilometr od nás deset bomb. Tatínek ještě stačil křiknout k zemi a my jsem ho poslechli. Byl to neskutečný tlak, pak jsme se šli podívat na vzniklý kráter. Od toho okamžiku jsme už zvedací nebyli,“ popsala válečnou příhodou pamětnice. V paměti jí utkvěl i příjezd Rusů k jejich vesnici. Rozbil se jim totiž vůz a tak si vzali vůz jejího tatínka. Za to se mu odvděčili štočkem látky.

Když po skončení války vychodila základní školu, doma zvažovali, kam by její kromě měly směřovat dál. Její otec měl sestru v Kutné Hoře, tak nastoupila na odbornou školu pro ženská povolání, kde vydržela dva roky. „Jelikož to bylo drahé, do třetího ročníku jsem už nenastoupila. Místo toho jsem absolvovala roční školu pro pěstounky a vychovatelky dětí v pražských Dejvicích,“ řekla seniorka. Hned poté a bez praxe získala práci pečovatelky u rodiny inženýra Bárty, kde se starala o dvě děti, chlapce ve věku tři a půl roku a roční holčičku. Rodina sídlila v dvoupatrové vile a Zdeňka Divoká musela nosit obě děti až do druhého patra pěšky. Po necelých třech měsících skončila v nemocnici se zánětem slepého střeva. Po uzdravení se k původní práci už nevrátila, místo toho našla uplatnění v celotýdenních jeslích pro děti od tří měsíců do dvou let jako pěstounka. „Bylo to hodně náročné, jesle fungovaly i o víkendu,“ zavzpomínala pamětnice.

Liberecký krajZdroj: Liberecký krajPoté, co seznámila rodiče se svou nelehkou situací, jí přišel od otce dopis, že během týdne může nastoupit v Mostě do meziměstské telefonní ústředny. „To byla taková náhoda. V Mostě totiž pracoval můj strýc, tatínkův bratr, v koloniálu. V Praze jsem si vše vyřídila a přestěhovala se opět na sever Čech,“ podotkla Divoká.

Spojovatelku dělala až do důchodu, práci ji bavila a našla v ní smysl. „Nemohla jsem mít lepší zaměstnání, opravdu jsem se do práce těšila každý den. Ale bylo to hodně náročné. Samotný způsob spojení se dal naučit, ale museli jste to dělat rychle a správně. Během roku se vystřídalo dvacet děvčat, psychicky neustála to rychlé tempo. Nebylo výjimkou ani to, že některá končila v slzách,“ řekla pamětnice.

Do práce se každý den těšila

V Mostě potkala i svého budoucího manžela, který pocházel z okolí Náchoda. Když dodělal obchodní školu, doporučili mu Most jako místo dobrého uplatnění. „Pracoval s mým bratrancem, tak jsme se potkali a vzali se,“ upřesnila seniorka. Během manželství se jim narodily dvě děti, syn a dcera. Když odešli do důchodu, přestěhovali se zpět do Lukohořan, kde se věnovali hospodářství. „Když jsme měli oslavit uplynutí šedesáti dvou let od svatby, zlomil si manžel tři dny předtím nohu v krčku. Špatně se mu to hojilo, podstoupil tři operace. Já jsem ze strachu, že se už nevrátí z nemocnice domů, začala neplánovaně hubnout. Za tři měsíce jsem zhubla osmnáct kilogramů, až mě nakonec museli taky hospitalizovat,“ zavzpomínala na smutné období Zdeňka Divoká.

Její strach se nenaplnil, manžela domů propustili, ale na vozíčku. Zvládla se o něj starat ještě dalších dva a půl roku, než zemřel. Po jeho smrti žila ještě nějakou dobu v Lukohořanech, poté u své dcery v České Lípě a nakonec se usadila v českodubském domově důchodců. „Můj život byl plný šťastných náhod. Naštěstí jsem nezažila žádné velké životní výkyvy. S manželem jsme žili spokojeně a jsem ráda za své děti a rodinu,“ uzavřela vyprávění pamětnice Zdeňka Divoká.

Domov důchodců Český Dub 

Domov důchodců Český Dub poskytuje dvě sociální služby. Jedná se o službu Domov se zvláštním režimem a Domov pro seniory. V prvním jmenovaném se zaměřují na komplexní péči o osoby s Alzheimerovou chorobou, zjednodušeně řečeno se stařeckou demencí v různém stádiu. V Domově pro seniory zase pečují o osoby s omezenou hybností. V průběhu roku organizují přímo v domově různá kulturní vystoupení, taneční terapii pro seniory, výlety po okolí. Průběžně probíhají na odděleních aktivizační činnosti zaměřené na posílení jemné motoriky. Při hezkém počasí klienti využívají pro pobyt venku naši zahradu a zámecký park. Domov pro seniory sídlí v bývalém areálu zámku, což má svá pozitiva i negativa. Pozitivní je příjemná atmosféra interiérů, velkorysé prostory pro společenské akce či okolí a zámecký park. Negativem je nemožnost nabídnout více jednolůžkových pokojů. S ohledem na památkovou ochranu nemohou měnit vnitřní dispozice. Ředitelem českodubského domova důchodců je Radim Pochop.