A s nadhledem vyvrací mnohé mýty a klišé, které se s pohledem na historii rády pojí. Když se bývalému legionáři a jeho ženě narodila dcera Marie, psal se rok 1924. Mladé republice táhlo teprve na šestý rok a většina lidí si myslela, že světová válka byla tou jedinou a poslední.

Čím byli vaši rodiče?
Tatínek byl zedník. V létě pracoval na stavbách, přes zimu tkalcoval. Měli jsme doma stav a na něm se tkalo plátno, jako ostatně tady všude na horách.

Pomáhaly jste mu jako děti?
Ale kdepak. Plátno se odvádělo faktorovi a ten platil podle kvality. Takže se každý snažil práci odvést co nejlépe, nás děti k tomu nikdo nepouštěl.

Vyprávěl vám tatínek své zkušenosti z legií?
Vyprávěl nám hodně. I to, co prožil ve válce. Konkrétní věci si už moc nevybavuji, ale teď, když bylo výročí republiky, tak jsem si to připomněla. Hodně jsme si tady o tom povídali, každý měl na tu dobu nějakou vzpomínku.

Vyrůstala jste za první republiky, kterou si na jedné straně díky filmům představujeme jako idylu, na té druhé byla krize. A zvlášť tady na horách i veliká bída…
…ale prosím vás. Byly jsme čtyři děti a rodiče se museli ohánět, ale nepamatuji si, že bychom neměli na chleba, to ne! Když na něco nebylo, tak se to zkrátka nekoupilo, ale hlad jsme neměli nikdy. I když tatínek zemřel kvůli poranění plic z války poměrně mladý a maminka se pak musela starat sama. Bratři se šli učit, jeden holičem, druhý zámečníkem, a já jsem nastoupila tady v Rokytnici do továrny. To mi bylo teprve čtrnáct.

To už se schylovalo k druhé válce, v pohraničí se stavělo opevnění. Jak si vybavujete tuhle dobu?
Tady žilo moc málo Čechů a Němci volili Henleina. My jsme tu vyrůstali společně s německými dětmi, takže nás nechali na pokoji, nedělali nám nic zlého. Rodiče byli oba Češi, maminka dokonce ani neuměla pořádně německy, ale vystěhovat jsme se nemuseli. Kam bychom také šli. Mohlo se optovat. Ale já musela v roce 1942 do Německa na práci do zbrojovky. Maminka plakala, ale nedalo se nic dělat. Byla jsem ročník 1924 a ten Hitler zvlášť chtěl. Bylo nás několik přímo tady z Rokytnice, pár děvčat bylo z Jablonce nad Jizerou. Pracovali jsme ve zbrojovce v Hamburku. Pak ale začali továrny bombardovat a Němci přestěhovali válečnou výrobu do pohraničí, nedaleko Broumova.

To už šlo o život. Bála jste se bombardování?
Ani ne, ale vždycky jsme vyšli ven a sledovali, jak světlomety křižují oblohu. Měli jsme štěstí.

Jak to vypadalo a jak se k vám Němci chovali?
Byl to takový kasárenský život. Ale my jsme s ostatními děvčaty, nejen od nás, ale byly tam i z Moravy, držely hodně při sobě. Moc jsme si jedna druhé pomáhaly, to už se dneska skoro moc nevidí.

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Logo Libereckého kraje.V seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.