A pokud se mluví o Vietnamcích, hovoří se o nich jako o nesmrtelných kšeftařích, kteří prošmelí, pokoutně vyrobí a propašují cokoliv. Proto i v knize Severozápadní jatka Vietnamci, pokud lze říci, že se na něco specializují, určitě to nejsou loupežné vraždy. Pokud jsem v knize uvedl, že kromě Slováků se nejvíce trestných činů dopustí početná vietnamská komunita, velmi vážné násilné činy, jako vraždy, jsou mezi nimi spíše výjimkou.

Ve vietnamské komunitě jde spíše o „technologické“ trestné činy – o dovoz, ukrývání, pašování, výrobu plagiátů, popřípadě pěstování zajímavých rostlinek – konopí na výrobu marihuany.

Teplická výjimka

V Teplicích v roce 1996 několik mladých Vietnamců přepadlo vietnamské manžele, o kterých si mysleli, že budou mít doma dost peněz. „…Grázlíci našli v bytě nejméně tisíc marek a tisíc korun. Před odchodem vsunuli do úst ženy polovinu citronu a ústa jí přelepili lepicí páskou. Zabalili ji do deky a odnesli do koupelny. Po nějaké době se podařilo ženě osvobodit se, nalezla spoutaného manžela a přivolala lékaře. Ten jenom konstatoval smrt jejího muže.

Loupež rekonstruovali kriminalisté pomocí výpovědi přeživší manželky zavražděného a pachatelů Ha Truc Lama a Tu Viet Tuana. Odsouzení mladí Vietnamci podle svědka Ha Cao Sanga jsou nazýváni „vojáci“. Tak se říká mezi Vietnamci lidem, kteří nepracují, nechodí do školy a nemají žádný příjem. Peníze získávají tak, že si vyhlédnou bohatšího vietnamského obchodníka, přepadnou ho a seberou mu peníze a cennosti.

Jeden Vietnamec vypovídal jako svědek. O činu se dozvěděl na internátu ve Vodochodech, kde si o tom povídali studenti. Slyšel, jak dva ze čtveřice těch, kteří se podíleli na loupeži a vraždě, o činu hovořili. Také další vietnamský svědek se dozvěděl od dvou ze čtveřice loupežníků o tom, že byl v Teplicích někdo zastřelen.“

Také mezi českým obyvatelstvem jsou loupežné vraždy spíše výjimkou. Loupežné vraždy se objevovaly na severu Čech na začátku devadesátých let. Dnes se naučili kriminálníci získávat peníze poklidnějším způsobem. Již se poučili, že násilí není nejefektivnější, výhodnější je lest.

České pašování

V knize Severozápadní jatka je jedna část knihy věnována pašerákům. V kapitole 4. „Pašeráci a mafiáni s ručením omezeným“ uvádím, že pašování drog je v podstatě nudná a o to nebezpečnější práce. Nedá to velkou práci provézt v autě nebo i ve střevech nějaký kokain a podobná svinstva. Ale o to jsou těžší tresty, pokud policisté nebo celníci na drogové pašeráky přijdou. Příklady v knize jsou typickou ukázkou diletantství. Že k tomu lidé měli odvahu je nepochopitelné.“

Na přelomu devadesátých let a začátku nového století mnoho Evropanů skončilo ve vězení kvůli pašování kokainu z oblasti Karibiku. Samozřejmě mezi nimi byli i Češi. Několik desítek žilo nebo alespoň na kratší čas pracovalo na severu Čech.

Ukázka pitomosti

„…Polykači drog, kteří je dopravovali do Evropy buď ve střevech nebo třeba i po kapsách, lze charakterizovat jako hlupáky prvního stupně. Sázeli na to, že projdou kontrolami bez povšimnutí, ale rentgen mohl přítomnost drogy v kapslích jednoduše prozradit. Za hlupáky druhého stupně lze považovat organizátory, kteří sehnali kurýry a zařídili pro ně dopravu na letiště v Nizozemí, případně i zpět z Nizozemí do Čech.

V okamžiku, kdy je kurýr zadržen, aby se vyhnul přísnému trestu, prozradí vše, co ví. Kurýr je pouze nádeník bez jakéhokoliv vztahu k pašerácké organizaci. …obvinění polykačů z pašování drog lze považovat za oficiální důkaz hlouposti.“

Na severu Čech u ústeckého krajského soudu došlo k několika drogovým procesům. Měly společného jmenovatele: Latinskou Ameriku. Jedním ze středobodů drogové poutě z Latinské Ameriky do Evropy je například Curacao. Ostrov Curacao spadá pod Nizozemské Antily.

„… Cestu na Curacao organizují černoši, s nimiž se polykači kokainu a organizátoři setkávají v Čechách, v Nizozemí i na samotném Curacau. Curacao také znají dobře na ústeckém krajském soudu. Pro zdejší osazenstvo, podobně jako pro nizozemskou policii, je Curacao dávno „propálené“ – když letí Čech na tento turisticky ne příliš laciný ostrov, není od věci se mu podívat při letu zpět do Evropy do žaludku.

Na to doplatil například i organizátor a Ústečan Elemir Slepčik se svou skupinou kokainových dobrovolníků.“

Za všechny jediný příběh se jmény, která na první pohled nikomu nic neřeknou, ale proplétají se řadou soudních procesů: „… 18. srpna 2004 odletěli na Curacao a 29. srpna téhož roku byli zadrženi nizozemskou policií na letišti Schipol: Hejtmánek měl velmi vzácnou stolici obsahující 80 kapslí po 8 gramech kokainu, a z Tartrata mělo vyjít 50 kapslí. Hejtmánek přitom měl za sebou již několik cest na Nizozemské Antily, ale také i do Argentiny.

Také střeva Palečné hostila kapsle s kokainem. Kromě toho pracovala jako zprostředkovatelka kurýrů….“ Svědek Tomáš Marek před soudem uvedl, že za převoz drog bylo slibováno 30 až 40 000 Kč. „Tato částka nám stála za riskování, protože jsme v té době neměli práci,“ uvedl Marek.

Trapné únosy

Ročně řeší policie na severu Čech kolem 700 podvodů v hodnotě od desítek tisíc po desítky milionů korun. Jsou stejně všední, jako sliby politiků, nebo upozorňování, že začátkem prosince začne (konečně) sněžení a mrazy.

Doslova akty zoufalství jsou únosy, který je v knize věnována pátá kapitola. Jejich aktéři byli odhaleni a odsouzeni. Jeden z procesů bude ještě jednou projednáván v rámci odvolacího řízení.

Nejsmutnější je příběh Vlasty Sluťákové. Zahynula při únosu. Organizátor únosu a její kamarád Martin Vlk se u soudu přel s Karlem Starostou a Štefanem Vaškem, kdo vlastně může za to, že se žena v kufru auta udusila.

Byli to hlupáci v nejhloupějším smyslu slova. U soudu Vlk řekl, že kdyby žena nezemřela, zavolal by rodině, na chvíli by jí dovolil, aby něco řekla. Tím získají rodiče jistotu, že žije A potom? „Nejjednodušší předání peněz, které mě jako laika v tomto oboru napadlo, bylo vyhození peněz z vlaku za jízdy. Vyžádal bych si telefon na otce, ten by jel vlakem z Rumburka směrem na Nový Bor, a já bych mu po cestě řekl: Teď to vyhoďte po pravé straně z okna. Místa byla vytipovaná dvě, abych v případě neúspěchu na prvním místě stačil přejet na druhé.

Pokud bych měl peníze, zavolal bych ohledně předání poškozené už na číslo otce, že je na tom a tom místě.

To, že všechny mobily jsou sledovány podle buněk, a že by policie poměrně rychle zjistila, v jakém okruhu se mohu pohybovat já nebo mobilní telefon, ze kterého volám, mě napadlo až asi dva dny po činu….“
K tomu není co dodat.