Snad každý už v Liberci prošel kolem nové budovy knihovny. Mnozí si jistě i všimli, že se skládá z velké prosklené části se samotnou knihovnou a části menší, synagogy, které se po obvodu táhnou písmena hebrejské abecedy. Co už ale zdaleka všichni nevědí, je to, kde se tam vzala, proč se knihovně říká Stavba smíření, jak Židé pomáhali utvářet tvář města, jak náhle zmizeli a jak se opět vrátili.

Chceme–li se dostat až k počátkům, musíme zavítat do Liberce roku 1582, doby pod vládou rodu Redernů. Joachim Ulrich z Rosenfeldtu, liberecký hejtman, ve svém životopise zmiňuje šedesát pražských Židů, kteří z hlavního města uprchli před morem a nyní žijí na jeho statku.

Šířeji se o nich nezmiňuje. Obchodní záznamy z té doby ovšem dosvědčují, že Židé tehdy v Liberci žili a vlastnili některé domy.

Zákon: žádné domy, žádné rodiny

Velmi významnou postavou zde byl obchodník Jakub Baševi. V Praze byl nejvlivnějším obchodníkem celého ghetta a jako první Žid v habsburské monarchii získal šlechtický titul – z Treuenberku. Když odešel z Prahy, stal se „frýdlantským dvorním Židem pro obchod“ na dvoře Albrechta z Valdštejna. Jako takový získal v Liberci dům a hraběcí podporu. Baševi odešel po Valdštejnově smrti roku 1634 do Mladé Boleslavi, kde zakrátko zemřel.

Liberec připadl rodu Gallasů – a ti se rozhodli vynutit císařské protižidovské zákony, jak se patří. Za jejich vlády nesměli Židé vlastnit žádný nemovitý majetek a nesměli mít ve městě trvalé bydliště. Tento zákaz ovšem nejspíš lidé ignorovali nebo všemožně obcházeli. Židovští obchodníci ve městě přebývali i s rodinami dále, i když je vrchnost mohla kdykoliv vyhnat.

Synagoga ani židovský hřbitov tu tehdy nebyly, na svátky a za zesnulými museli Židé do Turnova. Gallasové (později Clam– Gallasové) a tehdejší liberecká městská správa nebyli Židům v nejmenším nakloněni. Liberečtí tkalci a soukeníci tvrdili, že jim Židé kazí obchody a nařkli je z vymyšlení takzvaného groše za vlnu, daně, kterou tkalci odváděli Gallasům za nakoupenou vlnu. Ne každý byl ale okamžitě nepřátelský.

V domě libereckého starosty Trenklera v Železné ulici například fungovala košer vývařovna, radní se dokonce všemožně snažili zmírnit podmínky dekretů hraběte Christiana Clam – Gallase, kterým zakazoval na libereckém panství pobyt všem Židům. Dva dekrety z roku 1799 a 1810 nakonec zrušili císařští úředníci ve Vídni a vrchnost za ně pokárali. Snad proto, že židovští obchodníci s libereckým suknem odváděli větší živnostenskou daň než celé clam–gallasovské panství dohromady.

Znovuzrození libereckých Židů

Veliká změna přišla po občanském vyrovnání v roce 1848. Židé se již mohli ke svému původu a vyznání veřejně hlásit, vlastnit nemovitosti a sdružovat se. Roku 1861 začala fungovat první modlitebna na dnešní ulici Dr. Milady Horákové, o tři roky později vznikl židovský hřbitov, který dodnes stojí na Ruprechtické ulici. Roku 1886 již fungoval židovský náboženský spolek, který měl pronajatou jinou, důstojnější modlitebnu ve Frýdlantské ulici.

Synagoga zde ovšem vznikla až později. Hlavní zásluhu na ní měl jeden z prvních členů židovské obce Wilhelm Winterberg, který v podstatě zorganizoval celou stavbu včetně shánění peněz. Od roku 1875, kdy se záměrem přišel, uběhlo devět let do získání vhodného pozemku v dnešní Rumjancevově ulici. Stavba trvala dalších pět let. Hotová synagoga pomohla změnit ráz centra Liberce, kde v té době vznikaly další nové honosné stavby – divadlo, nová radnice, budova spořitelny nebo muzeum.

Mnoho Židů bylo již tehdy bohatými obchodníky a váženými občany, někteří zasedali v městské radě. Na sumě 150.000 zlatých, které si synagoga vyžádala, se nemalou měrou podíleli i nežidovští Liberečané, a to jak Češi, tak Němci. Kapitál v držení židovských velkopodnikatelů zase pomáhal financovat například Obchodní a živnostenskou komoru nebo muzeum. Obyvatelé Liberce, papírově rozdělení na Čechy, Němce a Židy, zde fungovali jako celek.

Za vše mluví fakt, že slavnostního otevření synagogy se účastnili představitelé města, armády, katolické i evangelické církve a veřejnost. Nikdo netušil, že nová synagoga zůstane stát pouhých padesát let. 10. listopadu 1938 ji zapálily a srovnaly se zemí nacistické bojůvky. Zbytek byl srovnán se zemí a až do roku 1997 byl prostor po ní využíván jako parkoviště. Židé, které z Liberce neodvezli nacisté, zmizeli při poválečném odsunu.

Že není všem dnům konec se ukázalo právě až na konci 20. století. 16. prosince 1997 byl položen základní kámen Stavby smíření, první nové židovské modlitebny na našem území od roku 1931. Za účasti českého, německého a izraelského velvyslance modlitebnu vysvětil 9. září 2000 zemský rabín Karol Sidon.

Autor děkuje za laskavou spolupráci Pavlu Frýdovi a serveru zanikleobce.cz