Hned v roce 1990 začal spolupracovat s odborovým časopisem Kovák. Jeho kresby se nedlouho po vzniku Libereckého dne začaly objevovat také na jeho stránkách. „V devadesátých letech nebyl dne, kdyby se v novinách neobjevil jeho kreslený vtip," vzpomíná na bývalého kolegu sportovní redaktor Miloslav Cihlář. „Kolečko v redakci začal tím, že přinesl vtip, obešel všechny redaktory, ukázal jim co nakreslil, nechal si to formálně schválit a druhý den už tu byl s novým obrázkem. Vždycky měly v sobě osten i šťávu," vzpomíná.

Podle vyprávění kolegů nešel pro nápad daleko, co se dělo, dokázal mistrovskou zkratkou vystihnout. „Když mu došla inspirace, hledal ho v jazzu a skleničce vína," dodává Miloslav Cihlář. Nesmírně rád prý korzoval po městě, zastavoval se a dával do řeči s lidmi.

I v posledních měsících života, kdy ho zákeřná choroba upoutala na lůžko, mu mnohem více vadilo to, že nemůže mezi lidi, poklábosit, dát si sklenici vína. Z nemoci si prý dělal srandu. V nemocnici peskoval sestřičky, ale s noblesou, aby je spíš rozesmál. Jíst mu už moc nechutnalo, ale dokud to šlo, nechával si nosit chleba s máslem a italskou mortadelou.

Jeden z vtipů pana Krupičky

„S Oldou Krupičkou jsme občas vedli hovory na existenční témata. Byl to moudrý a životem poučený muž. Kreslení vtipů pro něj byl způsob jak ventilovat svůj pohled na společnost. Nejen já jsem jeho jemný, ale trefný humor obdivoval," vzpomíná na kreslíře i fotograf Petr Šimr.Poslední vtip nabízel novinám ještě v nemocnici. Zemřel 30. května ráno. Za rok, 12. března, by mu bylo osmdesát let. S ním odešla i dříve nedílná součást žurnalistiky – kreslená satira.

„Říká se, že si člověk každým úsměvem prodlužuje život. Pokud to platí, tak Olda Krupička mi ho svými vtipy prodloužil alespoň do stovky," vzpomíná zástupce nejmladší novinářské generace, Tomáš Lánský.

Z jeho návštěv se stal v redakci Libereckého deníku určitý rituál. Zatímco fotograf Petr Šimr ho skenoval do počítače, Olda vyprávěl, koho cestou potkal a kde mají levnější mlíko. „Moc mi tenkrát připomínal Josefa Kemra, humor z něj totiž netryskal na potkání, ale vyvěral tak nějak po kapkách, zatímco jeho oči zůstávaly smutné. Snad jako by vtipy co ze sebe denně sypal, byly jen obranou proti světu," dodává.

„Až v té nemocnici mi došlo, jak moc se podobal panu Prepslovi z filmu Pozor, vizita! Hořkosladký úsměv, který mi na rozloučenou věnoval, si budu pamatovat navždycky."