Řeč je o nové ředitelce liberecké pobočky Alliance francaise Emilie Flambeaux. Na svém novém působišti je teprve krátce a v rámci zahájení Dnů francouzské kultury jsem si s ní povídala v kanceláři pobočky na Náměstí Dr. Edvarda Beneše, kam zvou nejen zájemce o výuku francouzštiny, ale vůbec všechny, kteří mají zájem o zemi, která dala světu Edith Piaf, impresionisty a šampaňské…
Jak jste se v Liberci zabydlela?
Vzhledem k tomu, že jsem přiletěla 3. ledna ze sluncem rozzářených teplých Filipín, kdy ve městě zuřila vánice, všude tma, v ulicích téměř žádní lidé, tak se přiznám, že to nebylo úplně veselé. Na druhou stranu ale naše vesnice leží nedaleko Pyrenejí, takže jsem na hory i sníh zvyklá a šlo to…
Znala jste Českou republiku nebo dokonce Liberec, než jste sem přijela?
Byla jsem tu poprvé a Praha mně úplně učarovala. Je tak krásná, čistá, chvílemi jsem měla pocit, že se až procházím nějakými divadelními kulisami, ale samozřejmě člověk vnímá město a jeho atmosféru jinak jako turista, jinak jako jeho obyvatel. Liberec jsem neznala vůbec, stále ho poznávám, ale kuriózní je, že můj tatínek se ještě někdy v osmdesátých letech jako tenista velmi blízce přátelil s lidmi z tenisového klubu Lázní Bělohrad. Takže když jsem mu řekla o možnosti pracovat tady, byl úplně nadšený a v květnu se sem za mnou chystá.
Jak velká je vůbec komunita Francouzů žijících v Liberci?
Není jich mnoho, scházíme se pravidelně v Zemské vinotéce každých čtrnáct dní na takzvané Café francais a bývá nás tak kolem dvaceti, třiceti. Ale pozor, nejsou to jen Francouzi, ale zejména lidé, kteří mají francouzštinu rádi a nemají s kým a kde si povídat, třeba jde o úplné začátečníky, ale je dobře, že najdou cestu, vždyť to je právě cílem Alliance, šířit zájem o jazyk a kulturu Francie. Francouzů tu nežije mnoho, někteří vyučují na zdejší Technické univerzitě a pak je tu pár lidí, kteří sem přijeli žít v penzi, protože je váží k místu nějaké osobní vztahy.
Mluvila jste o Mexiku, Filipínách, co vás přivedlo do světa?
U nás bylo vždycky zvykem, že lidé odjížděli do světa a touha cestovat byla od dětství i ve mně. Na univerzitě jsem vystudovala jazyky, historii, politologii, od každého něco, nebylo to úzce zaměřené, a ještě jako studentka jsem získala příležitost pracovat v Mexiku, protože jsem se zaměřovala zejména na španělštinu. Byla to zajímavá zkušenost, protože ráda objevuji nové kultury a státy.
Mexiko ale není zrovna frankofonní oblast…
To ne, ale o studenty nejrůznějších oborů je tam zájem, dostávají tam velký prostor ať už na nejrůznějších francouzských institucích, nebo i firmách působících v Mexiku. I když se přiznám, že nedávno proběhla jakási aféra s francouzskou únoskyní a poté vztahy trochu ochladly…
A jak jste se dostala na Filipíny?
Chtěla jsem po škole opravdu hodně poznávat a nabídka z francouzské ambasády na Filipínách byla taková, že se těžko odmítá, protože post, který mi nabídli, člověk v mém věku jinde nezíská. Navíc jsme tam byli hned čtyři mladí lidé do třiceti let.
Jaké jsou Filipíny vašima očima?
Krásné, barevné, ale ekonomická situace a politické tlaky tam z mnoha lidí dělají opravdové chudáky. Je to nádherná země s obrovskými sociálními rozdíly. Ale lidé jsou tam nesmírně přátelští a nežijí paradoxně v takových úzkostech, jako lidé na západě. Radují se prostě z toho, co jim den přinese.
Mluvíte o touze poznávat, ale Česká republika zase není tak vzdálenou ani exotickou zemí, proč jste si ji vybrala?
Upřímně, já si ji zase tak úplně nevybrala, ale zase mi to tu dávalo velké možnosti a širší záběr. Mohu se tu věnovat nejen šíření a výuce jazyka, ale připravovat i kulturní pořady, jako například právě probíhající Dny francouzské kultury. A tím, že jsem zaměstnanec pobočky Alliance francaise, pracuji a žiji jako Češi, za stejných podmínek, včetně platových, tak mi to dává lepší možnost vaši zemi poznat, než kdybych o ní četla jen v knížkách, kde informace bývají mnohdy zkreslené. Nebo byla zaměstnancem Francouzského velvyslanectví jako na Filipínách a neměla možnost se přímo setkávat s lidmi.
Co jste o České republice věděla?
Zajímala jsem se o její historii, ale spíš tu novodobou, z tohoto století.
A jak vnímají Českou republiku Francouzi?
Ti, co ji navštívili, jsou nadšení. A ti, co tu nikdy nebyli a ani je zase tolik nezajímá, ji vnímají jen jako jednu z východních zemí. Zaregistrovali tak maximálně pád berlínské zdi a tím to pro ně skončilo. Je to jako všude jinde na světě. Kdo se o danou oblast nezajímá, má o ní kusé a zkreslené informace.
A jak se vám tu žije?
Dobře, ale jestli se ptáte na životní úroveň, myslím, že je tu levněji než ve Francii, i když třeba oblečení, boty nebo parfémy jsou tu zase mnohem dražší.
Když jsme u životní úrovně, jak se ekonomická krize dotkla typických francouzských návyků, jejich zálibě v příjemném životě, v jejich umění žít?
Určitě se i tam projevil větší tlak a stres. Ale mám pocit, že se tyto tlaky lidé snaží řešit pomocí psychologů a psychiatrů, než aby se nechali utrápit. I Francouzi víc šetří, ale snaží si dopřát alespoň prázdniny. A dvě hodiny na oběd se také stále snaží uchovat. Pravda ovšem je, že většina pracuje do večera a domů se vrací kolem osmé.
Co byste pro česko–francouzské vztahy chtěla ne jen podle popisu funkce ředitelky Alliance francaise, ale vy osobně udělat?
Zájem studentů o francouzštinu upadá. Takže rozhodně znovu vzbudit zájem o ni, ale rozhodně ne tak, že se budeme věnovat výlučně studiu gramatiky či konverzace. Chtěla bych zjistit, co konkrétně lidi zajímá. Dělat nabídku Alliance francaise zajímavější, živější, aby se o naši zemi zajímali co nejvíc a to je pak může motivovat k samotnému studiu jazyka. Chtěla bych pořádat nejrůznější kurzy na téma politika, kultura. Propagovat Francii nejen jako jazyk, ale jako celou zemi a její kulturu. V tom vidím smysl své práce.
