V současné době střední zdravotnické školy produkují zdravotnické asistenty, kteří mají v praxi značně omezené kompetence. Všeobecnou sestrou se může dívka (chlapec) stát až po vystudování vysoké školy, alespoň na úrovni bakalářky.

V oboru ošetřovatelství lze získat magisterské vzdělání i doktorandský titul a věnovat se vědě. Vše by jistě bylo v pořádku, kdyby legislativa navazovala na to, co studenti po absolvování vysoké školy umí a znají. Bohužel tomu tak není a sestry nemají kompetence k řadě výkonů, které by mohly dělat samostatně bez dohledu nebo ordinace lékaře.

Praxe je taková, že zdravotnický asistent s maturitou může provádět pouze hygienu nemocného a pečovatelské úkony a aplikovat injekce smí pouze sestra bakalářka. Přitom se tyto věci učili již ve druhém ročníku na „zdrávce“!

Když připočteme skutečnost, že jsou mzdy sester srovnatelné nebo místy dokonce nižší než mzdy řemeslníků či prodavaček, nelze se divit, že po ukončení studia řada z nich mizí do zahraničí nebo zcela mimo obor. Ve zdravotnických zařízeních se pak setkáváme se zdravotníky z Bulharska nebo Ukrajiny.

V některých nemocnicích se mnohé změnilo k lepšímu, avšak když už jsme se rozhodli, že budeme mít vedle vysokoškolsky vzdělaných lékařů i vysokoškolsky vzdělané sestry, měli bychom jejich znalostí využít a upravit legislativu tak, aby návratnost pro naše zdravotnictví byla co největší.

Současné zdravotnické vzdělávání, přizpůsobené doporučením EU, je pro všeobecné sestry náročné a pro stát drahé. Pro sestry ukončením studia vzdělávání nekončí. Musí jezdit po vzdělávacích akcích a neustále si své vědomosti doplňovat a udržovat.

Za účast na tomto celoživotním vzdělávání získávají kreditní body, na základě kterých jim pak MZ ČR prodlužuje odbornou způsobilost pro výkon povolání. Nutno však podotknout, že tyto konference a semináře nejsou nic levného. Například dvoudenní odborný seminář, který se koná mimo místo bydliště, stojí sestru nejméně 1500 korun. Některé z nich doslova volí, zda pojedou na konferenci nebo obléknou děti.

Ani tento systém dalšího vzdělávání zcela jistě není motivující k práci ve zdravotnictví a je otázkou, zda vede skutečně k profesnímu rozvoji a ne pouze vynucenému sbírání kreditních bodů. A pak po sestřičkách chtějme, aby byly veselé a na pacienty se stále usmívaly…

Ve vzdělávání lékařů to bohužel není jiné. MUDr. Zdeněk Kubr, MBA, MSc k tomu říká: „Lékaři studují mnoho let a pak přicházejí do provozu téměř nedotčeni praxí, znalostmi, co je zde čeká. Musí budoucí kardiochirurg studovat stejných šest let jako budoucí kožní lékař nebo psychiatr? Stomatologové se specializují již od třetího ročníku, proč ne jiné obory?“