Sklo ze Železného Brodu zahalí dánskou královnu Margrethe II

Od roku 1994 provozuje Zdeněk Lhotský Studio tavené plastiky, kde realizuje prestižní zakázky světových výtvarníků. Svou vlastní tvorbu prezentoval na mnoha výstavách a získal za ni celou řadu ocenění.

V dubnu roku 2018 předal své nejvýznamnější dílo: sarkofág pro kryptu v katedrále Roskilde v Dánsku. Má označovat hrob současné dánské královny Margrethe II. O náročné práci na sarkofágu natočila Česká televize dokumentární film. V archivu ČT je možné jej zhlédnout už jen do čtvrtka 9. ledna letošního roku.

Vy jste samozřejmě persona v oboru tavená plastika, jak jste se ale dostal až k zakázce pro dánský královský dvůr?
Začalo to vlastně náhodou. Před lety mne kontaktoval kamarád z USA, ukázal mi prvotní nákresy sarkofágu a ptal se, zda jde něco podobného vůbec vyrobit. Když jsem přisvědčil, začal se odvíjet dlouhý příběh.

Původně to ale nebyla zakázka určená pro Studio Lhotský?
Nejdříve to dostala jistá americká firma, ale ta věděla, že by to neutavila, tak kontaktovala nás. Proběhla první návštěva a seznámení se sautorem návrhu Bjoernem Norgaardem, což je přední dánský umělec celé řady výtvarných žánrů. Tomu postupem času došlo, že americká strana neplní v zakázce žádnou funkci. A tak jsme se dohodli na přímo.

Začala tedy příprava. Jak?
Nejprve jsme vyrobili dva modely 1:5. Jeden model dostala královna k sedmdesátinám, to je tedy osm let. Královna byla spokojená, takže došlo k uzavření dohody. V té době ale probíhala hospodářská krize a nebylo politicky korektní sarkofág vytvářet, protože, byť to je královnin sarkofág, tak to jde z peněz daňových poplatníků a rozhoduje o tom parlament. Takže se čekalo, v roce 2012 došlo k sepsání smlouvy, pak se asi rok čekalo a pak jsme na sarkofágu čtyři pět let pracovali.

Sarkofág není celistvý, z kolika kusů je zhotoven?
Je to celkem šest kusů. Tři kusy jsou dole, tři nahoře. Ty stření kusy mají váhu přibližně sedm set kilogramů, ty krajní cirka šest set padesát. Ale když se to tavilo, měl kus tak devět set kilogramů, pak se ořezávalo.

Jak dlouho trvalo utavit jeden kus?
Plus mínus tři a půl měsíce v peci, protože my jsme na to dávali obří pozor. Pro mě osobně to byl mimořádně vzrušující až výzkumný úkol, protože jsme si zkoušeli tavící křivky.

Sarkofág má tvar řekněme doutníku. Tvar ale dokonalý. Jak se k tomu dojde?
První je tavba. Pak se to diamantovou pilou formátuje, odřezávají se ty zbytečné kusy a pak se to přesně brousí. No, je to taková super hodinářská práce, na které má lví podíl celá dílna, ale hlavně Robert Hušek, který to brousil.

Mandrage vydali album Vidím to růžově! V rámci turné dorazí i do Liberce

Sarkofág vážil čtyři tuny, jak byl do Dánska přepraven?
Musel být použit kamión s vyhřívaným nákladním prostorem, protože se převážel v době, kdy mohly udeřit na severu Německa třeba dvacetistupňové mrazy. Pokud by díly, z nichž každý byl jednotlivě uložen v bednách, promrzly, mohlo to skončit katastrofou.

Když Bjoern Norgaard představil návrh královskému manželskému páru, manžel Margrethe II, princ Henrik, dílo velmi podporoval, před smrtí ale názor zcela změnil. V poslední vůli uvedl, že nechce s královnou ležet v jednom hrobě, ale že chce být rozptýlen. Princ Henrik těžce nesl, že jeho žena je královna a on pouhý princ. Jak to zkomplikovalo zakázku?
To už bylo v době, kdy se zakázka chýlila ke konci. A v sarkofágu jsou vidět podobizny jak královny, tak prince. Samozřejmě to zakázku velmi zkomplikovalo. Najednou přišla veliká změna. Takže v sarkofágu jsou dvě postavy, vytesáno jen jedno jméno a v hrobě pod ním bude ležet jen jedna osoba. Celá práce byla ke konci kvůli tomu velice vzrušená, komplikovaná.

A co zájem z dalších evropských šlechtických rodů?
(Smích) To ne, to asi takhle nefunguje. Ale děláme stále pro naše stálé zákazníky velké věci. Přijali jsme i zakázky pro dvě opravdu veliké londýnské kanceláře, o těchto věcech však nemohu dopředu mluvit. Ale těch prestižních úkolů dostáváme čím dál tím víc a je to svým způsobem radost.

Jak jste na tom dnes se zaměstnanci?
Lidí v oboru je strašně málo. Samozřejmě když najmete někoho na zakládání pecí nebo dělání forem, tak mu v podstatě nedáte moc šancí, aby tu dílnu zruinoval. Ale brusič, ten dokáže špatným pohybem připravit o miliony. Brusičů je málo a každý úplně nový je pro zaměstnavatele obří investicí.

Dá se utavit v jednom kuse ještě víc?
Jednou jsme tavili skoro tunový kus a povedlo se to. Při dnešních technologiích to ani není tak velký problém, větší je takovou zakázku sehnat.

Změnila se nějak technologie tavby skla od dob vašeho učitele Stanislava Libenského (průkopník skleněné tavené plastiky, zemřel v Železném Brodě v roce 2002)?
To se takhle nedá říci. Když Stanislav odcházel, už ta technologie byla v tom stavu , v jakém je dnes. Myslím si, že pár let se v tomhle oboru nestane nic výjimečného. Od 60. let do přelomu století došlo k obrovským a zásadním změnách v technologii žáruvzdorné materiály, regulační technika. Třeba technika, kterou se měří pnutí skla je stará asi šedesát let. Do té doby se dělalo nějaké sklo a nevědělo se, jestli tam pnutí je nebo ne.

Kusy do sarkofágu byly v peci tři a půl měsíce. Dělá se jinde ve světě ještě „pomaleji“?
Na jedné výstavě jsem viděl obří skleněné válce o váze pěti tun. I když nebyly dělány technikou tavené plastiky, v duchu jsem si počítal chladící křivku a vyšel mi tak jeden rok. A skutečně, bylo to i zveřejněno. Jeden rok.

Osečná prodává požární žebřík. Minimální stanovená cena je 150 000 korun

Je sarkofág pro dánskou královnu dosud nejvýznamnější zakázkou Studia Lhotský?
Určitě nejvýznamnější, největší komplexně, to ano, ale už jsme jednou dělali větší kus taveného skla, a to veliký hranol, který je zavěšen v bráně postavené brazilským sochařem Tungou v Provence.

Pojďme ještě stranou, vy jste aktivní i v hudebním tělese MTO, kde se potkáváte s dalšími umělci, zpěv obstarává například herec Tomáš Hanák, který s oblibou říká, že MTO hraje to nejlepší z toho nejhoršího posledních čtyřiceti let. To už ale není pravda.
Hrajeme i písně, které máme rádi. A některé písničky jsou tak strašné, že to nejde. Naposledy jsme tak odsoudili skladbu Formule od Kamélií, to je tak strašná písnička, že ji ani neumíme. Ale jinak nejsme žádné retro, hrajeme vše od Bacha po Vlacha.

Pravidelně vystupujete s MTO ve Bzí, části Železného Brodu. Čím to?
V Praze nás znají, ale chtěli jsme hrát na vesnici a díky vazbám padla volba na Bzí. Říkali jsme si, že nás lidi třeba vykopou, ale reakce byly opravdu skvělé, lidé pochopili i náš mnohdy dost drsný humor. Navíc se nám líbí místní sokolovna, kterou neponičili ani komunisté, ani novodobí kapitalisté.

Potvrzeno. Ve Frýdlantě vyroste nová továrna, zaměstná až 400 lidí