VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Zapomněli jsme už pro své mrtvé truchlit...

Liberecký krajLetos vůbec poprvé se na rozptylové loučce libereckého krematoria, jednoho z nejstarších v Evropě a vůbec prvního v českých zemích tehdejšího rakouského mocnářství, uskuteční veřejné Dušičky.

30.10.2012 2
SDÍLEJ:

LADISLAV KOPAL, jednatel společnosti Likrem.Foto: Deník/Tomáš Lánský

Pietní setkání s hudbou a slovem, které se už roky pravidelně koná například v Jablonci nad Nisou, bude mít v krajském městě svou premiéru. Důvod je nasnadě. Rituály jsou pro náš život důležité.A patří mezi ně i rozloučení nebo vzpomínka na mrtvé.Stejně jako většina psychologů to tvrdí i muž, který se se smrtí a pozůstalými setkává denně. Jednatel společnosti LIKREM a majitel pohřební službyLadislav Kopal.

Proč se vlastně takové veřejné Dušičky právě na rozptylové loučce konají?

Abychom si připomněli, co a proč Dušičky jsou a vzpomněli si na ty, kteří tam jsou. Většina lidí potřebuje mít tyhle věci vyřešené.

V poslední době čím dál víc ubývá pohřebních obřadů. Čím to je? V penězích?

Samozřejmě to souvisí, bylo to hodně znát, když se přestalo vyplácet pohřebné, ale je to hlavně v nás, v lidech, v kultuře. Například na Moravě téměř rozptylovou loučku nenajdete. Tam má každá rodina hrob. A když říkám hrob, tak tím myslím něco!

Souvisí to s tím, že je tam víc věřících?

Určitě. Nedávno jsem byl za jedním kolegou v Polsku. Chodili jsme po obrovském hřbitově a pak jsme došli na jedno místo a on mi jako naprostou kuriozitu ukázal hrob s urnou. U nás se do země pohřbívá jen jeden člověk ze sta. To jak přistupujeme k mrtvým, že se vzdáváme pohřbů, rituálů, je ve světě naprosto ojedinělé. Jenže se nám to vrátí. Lidé později zjistí, že nemají za svými zemřelými kam chodit. A pak se často vrací k nám s přáním koupit si urnu, kam by si uložili alespoň kousek hlíny z rozptylové loučky a nakonec se rozhodnou pro hrob. Vezměte si, že dřív se po sousedech roznášelo parte. A než jste se vrátili, s každým si chvíli popovídali, trochu se vám ulevilo, dostali jste z nejhoršího. Dnes se lidé zavírají do sebe a pak jim to přináší problémy. Zjistí, že se o něco ošidili.

A není to přeci jen v ekonomické situaci?

Kolik znáte lidí, kteří po sobě nenechají vůbec nic? Já moc ne. Ale všechno se dá řešit. Třeba jednorázovým příspěvkem. Lidé musí přijít a říct, co chtějí. Často nakonec zjistí, že je možná i ekonomická varianta, která je nakonec nepřijde o moc dráž, než zpopelnění bez obřadu.

A co když někdo nemá opravdu žádné peníze? I takových lidí přibývá.

Pro ně se pak dělá sociální pohřeb, který zaplatí obec, kde člověk zemřel. Ovšem u nás zase na český způsob. Mluvil jsem s kolegy ve Vídni. Tam na takový obřad přijde alespoň pracovník magistrátu. Jednak se přesvědčí, že je obřad vypravený tak, jak má být a pak tím projeví úctu k člověku, který v tom městě žil, pracoval. Ale i kdyby to byl poslední bezdomovec, přeci jen to byl člověk a stejně mu tu poslední úctu projeví. To se u nás neděje. A nejde přitom jen o lidi z ulice. Často jsou to osamělí lidé, kterým prostě pohřeb nemá kdo vypravit. I kdyby na něj měli ušetřené peníze. Pohřeb by měl proběhnout do čtyř dnů a na závěť s přáním ohledně pohřbu se většinou přijde až při vyklízení bytu.

Co se děje s nebožtíkem od jeho úmrtí až do pohřbu?

Lidé často umírají v nemocnicích, odtud je odvážejí na patologii. Pokud někdo zemře doma, což se dnes děje už méně, odvážíme zemřelého do márnice s chladícími boxy v Liberci nebo v Jablonci nad Nisou. Pokud si to rodina přeje, pomůžeme jí doma s oblékáním, ale v drtivé většině nám oblečení přinesou. Dnes už není pravidlem mít do rakve černý oblek, pohřbívali jsme i člověka v maskáčích, protože byl tramp, kluka v motorkářské kombinéze. Je to na přání rodiny a velmi jejich přáni ctíme.

A jak je to s úpravou zemřelých?

Naši lidé mají speciální kurzy, takže umí zesnulé nejen oblékat, což někdy není jednoduché, ale také oholit, učesat a upravit tak, aby si byli po smrti co nejvíce podobní. Zásadní je mít od rodiny fotografii, protože když někdo dlouho ležel na ARO, nikdo ho neholil a nestříhal, velmi to změní podobu. Tohle nemůže dělat každý, ale kdo z našich zaměstnanců by k tomu přistupoval rutině, ten u nás nemá místo. Je to velmi citlivá věc a ke každému člověku musíme přistupovat, jako když je to poprvé. Každý zemře jen jednou.

Probíhá dnes ještě balzamování?

Ano, ale spíš výjimečně. Například když se nebožtík převáží do jiné země. U nás to udělá jen jeden jediný člověk v Litoměřicích, který absolvoval speciální kurzy a má zahraniční certifikát. Hodně tomu věnoval, ale je to skutečný odborník, umí pomocí chemikálií a nejrůznějších přípravků spravit tělo mrtvého, jako by byl sochař. Vzděláním je doktor práv, ale v téhle profesi se našel.

Co všechno musí pracovník v pohřební službě umět?

Předně musí mít fyzickou sílu, ale i schopnost promluvit s pozůstalými. Jsme prvním, na koho se po odchodu záchranky nebo lékaře mohou obrátit, kdo jim řekne, co vlastně dál… Musí ovšem také počítat s tím, že ho v půl třetí vzbudí telefon, a odjet třeba k bouračce. Často vidí hrozné věci. Musí být psychicky odolný. Když se někde stane neštěstí, přijedou policisté, hasiči, ale poslední na řadě jsme my. Za námi už není nikdo. Za mými lidmi jsem už jenom já, kdo je podpoří, když něco špatně nesou.

Jak se z takových situací dostáváte?

Musí se naprosto oprostit od emocí, nesmí si představovat, že má někde maminku nebo tři děti. Musí myslet jen na to, jak důstojně člověka uložit do rakve a co přesně bude následovat. Jinak to nejde. Často cítíme lítost, chtěli bychom třeba pozůstalým kondolovat, ale to není naše práce, to se od nás nečeká. Musíme se chovat naprosto profesionálně.

Jak jste se vůbec ke své profesi dostal?

Celkem jednoduše. Chtěl jsem studovat vysokou vojenskou ve Vyškově, a poradili mi, že nejlepší cesta vede přes vojenské gymnázium. Nebyla to pravda a po gymnáziu jsem dokonce musel znovu na vojnu. Po ní jsem šel jezdit k ČSAD, protože slibovali byt. Ale po devíti letech už toho bylo dost. Můj tchán byl v té době vedoucím pohřební služby a nabídl mi, abych jezdil u něj. A tak jsem z autobusů a kamionů přešel k dvanáct set trojce a ve svých 26 letech jsem se stal nejmladším vedoucím pohřební služby u nás.

Autor: Jana Švecová

30.10.2012 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Videosouhrn Deníku – pondělí 15. ledna 2018

Vylovení, odbahnění, vysušení a 4,3 promile v krvi: podívejte se na videa dne

Bílí tygři Liberec. Archivní foto

"Nemáme co ztratit. Chceme do finále," burcuje Ševc před odvetou ve Švédsku

V Bedřichově úřadujícího prezidenta deklasoval Drahoš

Jablonecko - Tady je Zemanovo, hlásí Vlastiboř. Ale drtivou porážku utrpěl na horách. Nejsvědomitější voliči v celém Libereckém kraji jsou v horské obci Bedřichov. K urnám sem přišlo 88,61 % oprávněných voličů.

Z Dubé zmizí nebezpečné sudy, jinde odpad zůstává

Liberecký kraj – Miliony korun stojí odstraňování pozůstatků po průmyslových podnicích. Ne všude se ale daří.

Češi volili po celém světě. Liberečanka usedla ve volební komisi v Arménii

Liberec – Bezmála dvanáct a půl tisíce Čechů využilo v letošních prezidentských volbách možnost odvolit v zahraničí. Ve volebních místnostech umístěných na pěti světových kontinentech volili nejen ti, kteří tam dlouhodobě žijí, ale také studenti nebo lidé na dovolené.

Jak se žije v obci, kde má Miloš Zeman největší úspěch v kraji?

Černousy – Nejsevernější obec, nejvíc hlasů Zemanovi.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>