„Zahlédl jsem tam žlutý bagr, tak jsem ho jednoduše znárodnil,“ konstatoval s nadsázkou Kočárek. Podle něj v chaosu, který v ten moment vládl, nešlo dělat nic jiného, než zachraňovat holé životy a na nic se neohlížet.
Se zvednutou radlicí až do prvního patra nabírali jednotlivé uvízlé lidi z oken. „Do lžíce se vešli dva a na stroj další tři,“ vysvětlil potápěč. Tak se vodou po pás na bagru brodili náměstím až do osmi večer. Kolikrát se otočili, ani nepočítal.
O vypjaté okamžiky podle Kočárka nebyla nouze. „Jdeš vodou po pás a najednou jsi ve dvoumetrové díře,“ popsal. Sám měl namále, když jej proud strhl a myslel, že se už veze. Jsou ale momenty, které mu utkvěly víc: „Najednou spadl kus baráku a my koukali, jak tam v obýváku sedí lidi u stolu. Prostě masakr.“ O poznání veselejší byla podle potápěčů evakuace místní hospody.
„Někteří byli dost upravení a dostat je ven bylo náročné,“ povzdechl si záchranář. Nejvíce jej za srdce vzala cesta pro ani ne roční miminko směrem k autobusovému nádraží. Více jak čtvrt hodiny bojoval s proudem, než se k němu dostal. „Mimčo jsem jim odnesl, ale po cestě nám uplaval dudlík,“ smál se unavený potápěč, který se svými kolegy vzal večer za vděk pohostinnosti místního úřadu, a dodal: „Romantická večeře při svíčkách.“
