Jsou přirození a děti se nechávají strhnout. Od nejmenších prcků až po patnáctileté puberťáky. Jsou jich tu zhruba dvě stovky. Na první pohled jako každé jiné, jen o poznání méně rozjívené. Neunikne mi ani, jak se starší starají o menší. Přitom často nejde o biologické sourozence.

Do ústavu ji nedám

Proplétám se s hrnkem kávy, které stejně jako občerstvení připravují zaměstnanci stavební firmy. „Jsou to všechno dobrovolníci, už celý týden připravovali dárky,“ vysvětluje mluvčí Nadace Ondřej Paclt. Pomáhá při rozdělování pracích prášků. V rodině, kde jsou tři, pět, ale třeba i osmnáct dětí, se hodí.

Setkávám se s první pěstounkou, Annou Majerikovou. Na vozíku tlačí dvanáctiletou Sabinku. Vlastní vnučku. Hovorná holčička má kombinované postižení. „Odborníci říkají, že proti stejně postiženým dětem je na tom v domácí péči o 400 procent lépe,“ chlubí se její babička. Vychovala i starší vnučku, z které je dnes profesionální pečovatelka. Dozvídám se, že právě babiček je mezi pěstounkami dost. „Přeci ji nedám do ústavu, když rodiče selhali,“ říká tiše.

Maminky od Boha

O kus dál sedí tři sympatické ženy. Na první pohled mě zaujmou jejich oči. Vyzařuje z nich laskavost, jakou mívají v pohledu jen maminky, které se pro tohle poslání narodily. Maminky od Boha. „Á jé“ smějí se, když vytahuji notes. Zvážní, když se začneme bavit o radostech i strastech pěstounské péče. A to druhé vpravdě převažuje. „Odvaha neznalého,“ zazní téměř unisono, když se ptám, co je k pěstounství přivedlo.

„Nejstrašnější je to papírování. Trvá roky.“ Její slova potvrzuje i herec Petr Vacek. „Kdysi jsem o pěstounství přemýšlel, ale když jsem absolvoval ty nekonečné pohovory a stohy papírů, naprosto mě to odradilo,“ netají se vlastní zkušeností.

„Přeci ji nedám do ústavu, když vlastní rodiče bohužel selhali.“

Přitom právě pomalost úřadů je tím, co dětem brání dostat se co nejdřív do rodin. Zvláště takovým, co to nejvíc potřebují. Děti, které si kvůli postižení přehazují dětské domovy a ústavy sociální péče jako horký brambor.

„My jsme naštěstí měli dobrého kurátora, ale přesto se nám nepodařilo dostat Honzíka, ještě než šel do školy,“ říká Lenka Soukupová z Raspenavy. Sama má už tři dospělé dcery. Malý, tehdy teprve čtyřletý klučík ji upoutal na první pohled, když společně s ostatními dětmi z ústavu chodil cvičit do tělocvičny ve škole, kde Lenka pracuje. „Do rodiny se dostal až v sedmi, dnes je mu dvanáct,“ říká a hlas jí zvroucní.

„Nás prolustrovali ze všech stran, dokonce i naše vlastní děti musely k doktorovi, ale ze strany ústavu jsme o stavu dětí dostali informací minimum,“ shoduje se s ní i Libuše Chudobová z Heřmanic. Ta se stará o dvojčata. Stejně jako paní Lenka dostala zprávu o „lehčím poškození“, z něhož se vyklubalo těžké zanedbání dětí.

„Holčičky byly ve čtyřech ještě na plenách a neuměly mluvit. Ze sprchování měly panickou hrůzu. Když dítě adoptujete, chcete, aby se vám tak podobalo. Dítě v pěstounské péči můžete jen pozorovat, dát mu ze sebe co nejvíc, radovat se z jeho pokroků, a přitom všem nad vámi pořád visí ve vzduchu, že biologický rodič může o dítě kdykoliv požádat. I nám přišla taková obsílka od soudu. Pak stačí jeden víkend, a je všechno, o co jste se roky snažili, pryč. Nezřídka se stalo, že soud rozhodl o návratu k biologickým rodičům a dítě skončilo opět v dětském domově,“ povzdechla si paní Libuše nad problémem, který pěstounské rodiny pálí snad ze všeho nejvíc. „Kdysi chtěli, abychom pro nové pěstounky udělaly přednášku. Když jsme je ale upozornily, že budeme mluvit pravdu, víc nás nepozvali,“ dokreslují zkušeností.