V Liberci jste se narodil. Proč jste z něj odešel?
Nejdříve jsem šel na vysokou školu do Poděbrad a do Prahy. Nu a v pražských Holešovicích sídlil monopolní výrobce elektrotepelných zařízení, kam mě nasměrovala moje silnoproudá specializace. Zároveň s ukončením školy jsem se oženil s Pražandou, pardon Nuselačkou (úsměv), založili jsme rodinu, a tak jsem se v Praze uhnízdil už natrvalo.

Vracíte se někdy zpátky? A líbí se vám „nový“ Liberec?
Nejméně jednou za rok, o prázdninách, jezdím na dovolenou do Jizerek. Skoro dvacet let jsem jezdil na dva týdny na Šámalovu chatu na Nové louce. Samozřejmě se přitom vždy zastavím v Liberci. Jeho aktuální podoby jsou různé a taky se mi různě líbí. Nejohyzdnější mi přitom připadá „pyšný palác“ Syner. Mrzí mne, že byl zbourán Hubáčkův obchoďák Ještěd.

Vystudoval jste ČVUT. Jak jste se vůbec dostal k psaní?
Na vysokou školu jsem šel hlavně proto, abych nemusel jít na vojnu na dva roky, ale jen na jeden. Od dětství jsem hodně četl, a tak jsem na střední škole prospíval nejlépe v češtině. „Úvahy“ mi šly skvěle. Jako vysokoškolák jsem působil v Jonáš klubu, dřívějším Klubu spřízněných duší divadla Semafor, a přispíval jsem do jeho časopisu drobnými díly a reporty z klubových akcí. A když jsem jako mladý inženýr nastoupil do svého prvního zaměstnání, měl jsem za úkol napsat návod na ovládání středofrekvenčních ohřívacích zařízení. Ve schématech zapojení jsem si našel, jak to funguje, a pak jsem se snažil srozumitelně vysvětlit budoucí obsluze, co a kdy a proč zmáčknout. Zde jsem také od kolegů dostal svoji první přezdívku Balzac.

Jak vzpomínáte na své první dílko?
Za svůj první literární počin považuji dopis, který jsem v roce 1986 poslal Jiřímu Grygarovi, ve kterém jsem mu navrhl, jak zachránit kosmonauta před pádem do černé díry. Ten můj humorně laděný, ale fakticky správný text, uveřejnil v časopise Československé astronomické společnosti Kosmické rozhledy. Napsal mi, že mi ho nemůže honorovat, ale kdybych napsal ve stejném stylu něco méně odborného, tak by mi to mohl doporučit do Technického magazínu, kde byl členem redakční rady. Měsíc jsem psal a ladil ty dvě nebo tři normostránky článku, pak se další měsíce těšil, až vyjde. Dmul jsem se pýchou, že jsem se ocitl po boku takových géniů, jako byli Miroslav Holub nebo právě Jiří Grygar. Ten se tak stal prvním kmotrem mého psaní.

Proč jste se rozhodl psát sci-fi?
Žánr sci-fi jsem si nevybral, on si vybral mne. Nejdříve jako mladistvého čtenáře. Prošel jsem postupně cestou od pohádek přes ransomky a mayovky k Julesi Verneovi. Jenže jeho knihy byly vlastně cestopisy ozvláštněné vynálezy, které v jeho době už v nějaké formě existovaly a ve dvacátém století působily trochu anachronicky. Když vyletěl Sputnik, chodil jsem do první třídy. Když vyletěl Gagarin, bylo mi deset. Tím byl dán směr mé další dobrodružné četby. A později i tvorby.

Píšete i pro internetový deník Neviditelný pes. Tam ale neposíláte sci-fi povídky, že?
Ne, tam jen pokračuji ve své tradici komentování a informování o naší současnosti a moderní historii. Činím tak nadále formou úvah, esejů nebo tvarem, kterému říkám „fejetonové reportáže“. Jsem komentátor s jasně vyhraněnými stanovisky, nikoli vyvážený novinář, i když díky principálovi Neviditelného psa Ondřeji Neffovi jsem se stal členem Syndikátu novinářů ČR.

Váš první román Blackout vznikl i díky Ondřeji Neffovi. Je tomu tak?
Můj přerod od publicisty ke spisovateli se stal určitou náhodou právě díky Neviditelnému psu a jeho šéfovi Ondřeji Neffovi. Připravoval svůj román Tma a rozesílal ho beta-čtenářům. Když jsem zjistil, že fantaskním motivem Tmy je fundamentální ztráta elektřiny, kterou nelze ani vyrobit, a já byl přitom elektroinženýr, který se v Ústřední telekomunikační budově na Olšanech stará právě o to, aby se elektřina „neztratila“, tak jsem se vnutil jako poslední beta. Několik mých změn se tak dostalo až do Mistrova díla. Jenže jsem Neffovi do jeho Tmy pořád šťoural a měl jsem tolik připomínek, že mi nakonec řekl: „Když jsi tak chytrej, tak si to napiš sám.“ A tak z asi dvaceti stran poznámek vznikl můj první román Blackout. Takže Ondřej Neff se stal druhým kmotrem mého psaní.

Máte nějaký autorský vzor?
Stanislav Lem, Ray Bradbury, Isaac Asimov, Robert Heinlein ve svých prvoplánově nekomerčních kusech, a pak samozřejmě můj miláček Arthur C. Clarke. Rád s nimi polemizuji.

Aktuálně pracujete na románu, jehož děj jste zasadil do prostředí Liberce. Můžete o něm něco prozradit?
V roce 2011 vznikl projekt Kroniky karmínových kamenů, což je série knih o české historii, který je jen volně spojen motivem kouzelného kamene rubelit, jehož největší známý exemplář zdobí čelenku české královské koruny. V roce 2012 jsem byl do projektu přizván jeho koordinátorkou Františkou Vrbenskou. Od počátku mi bylo jasné, že se děj bude odehrávat v Liberci 20. století tak, jak jsem ho sám jako dítě a dospívající zažil. Můj původem židovský děda byl československým vlastencem a moji českou babičku si bral na radnici většinově německého Liberce právě 28. října 1918 ještě v uniformě c. k. vojáka. Já jsem v Liberci v sedmnácti letech zažil sovětskou okupaci, třicet let předtím můj tehdy sedmnáctiletý táta zažil v Liberci okupaci nacistickou. Už to samo je román ve zkratce!

Kdo bude hlavním hrdinou?
Františka Vrbenská mi pro inspiraci poslala pohlednici prvního letadla zkonstruovaného na české půdě, totiž Holubici (Taube) Igo Etricha, která byla představena na dostihové dráze v Pavlovicích v roce 1911, kde jsem o 45 let později na tehdejším plochodrážním stadionu zažil jako dítě vlastní silný letecký zážitek. Bylo rozhodnuto: můj hrdina bude vidět svět skrze filtr letectví a kosmonautiky a také dobové komunistické propagandy, kterou moje generace dýchala jako vzduch. Jediný problém byl, jak skutečné historické události podat tak, aby byly důvěryhodné alespoň v sci-fi žánru.