Část záběrů byla natáčena právě zde a vzhledem k popularitě této romantické filmové pohádky je i expozice se spoustou rekvizit hojně o svátcích navštěvována především německými turisty, ale cestu si sem našli i Češi.

Kdo by neznal Popelku v podání Libušky Šafránkové? Ale víte, že film vznikl v koprodukci filmových studií Barrandov a DEFA (v Postupimi-Babelsbergu u Berlína)? A že filmová verze vychází z pohádky české spisovatelky Boženy Němcové? Nebo že hudbu k filmu zkomponoval Karel Svoboda a německy se Popelka řekne Aschenbrödel? Možná, že ano, ale to, že tento snímek, který se stal nejoblíbenější filmovou pohádkou všech dob, ročně láká stovky fanoušků k pouti na moritzburský barokní zámek už asi ne… Není proto divu, že se film stal součástí historie zámku.

Ten byl v zimě roku 1972-73 pohádkovou kulisou pro sídlo prince (Pavel Trávníček) a zde na schodišti ztratila Popelka (Libuše Šafránková) svůj střevíček při útěku z královského plesu. Originální kostýmy a rekvizity, které jsou na výstavě k vidění, vás tedy vnesou přímo do děje pohádky, navíc se dozvíte mnoho zajímavého o vzniku filmu a o životních osudech herců a tvůrců. Výstava přibližuje také pohádkové zákulisí Popelčina příběhu. Expozice je vytvořena v české a německé jazykové verzi.

Kouzelná je čeština Boženy Němcové

Pohádka o Popelce prošla mnoha filmovými podobami, a to nejen českými, ale tento námět si půjčili i zahraniční režiséři, jako třeba Američané nebo Kanaďané. Stala se tedy slavnou po celém světě a není divu, neboť příběh prostě dívky, která ke štěstí přišla, je prostě poutavý i v dnešní době. Ale kdo z nás si vzpomene, jak to vlastně bylo v původní pohádce Boženy Němcové? Mnoho z nás možná toto její dílo ani nečetlo, a proto nebude od věci si jen kousek připomenout:

Za starých časů bydlel v jednom městě chudý muž, který měl tři dcery. Nebyly ještě vzrostlé, ale bylo na nich vidět, aspoň na těch dvou starších, že budou hezká děvčátka. Ta nejmladší byla celý den v kuchyni při hrubé práci, takže jí vždy jen Popelka říkali, neboť pro samý popel nebylo ani možná poznati, je-–li hezká nebo ne. Starší dvě, Kasala i Adlina, byly sice v ženských uměních vyučeny, ale nedělaly nic a zanechaly péči o živobytí docela svým rodičům, takže tito, nemohouce to jinak zmoci, kde co měli, na výživu utratili. Jich známí a sousedé, a obzvláště jedna tetka, rozšafná a povážlivá to žena, tuze jim to za zlé pokládali, že je nikam mezi lidi nedají. Ale co když se holkám nechtělo? Ony chodily celý den se založenýma rukama, Popelka jim všecko k hubě přinést musela, začež ji ještě neustále trýznily.

Jednou v noci řekl muž k své ženě: „Milá ženo, s těmi děvčaty to tak zůstat nemůže, nechceme-li co nejdříve na žebrotu přijíti. Zde do služby jít nechtějí, tedy se musím odhodlat a lstí je někam zavést, odkud by cesty domů nenašly.“ Ženě se to ovšem zdálo býti divné, ale nouze je zlá; a tak v poctivost mužovu důvěřujíc, svolila, aby dcery druhý den odvedl. Popelka, která u krbu spala a jak se co hnulo, hned všeho si všimla, slyšela také tu rozmluvu rodičů. Sotva se rozbřesklo, vstala tiše a pospíšila k tetce na poradu.

„Já ti sice poradím, ale pod tou výminkou, abys své zlopověstné sestry s sebou zpátky nebrala.“ Nato dala Popelce klubko nití a řekla: „Zůstaň pozadu a uvaž konec někde u blízkého stromu, klubko dej do kapsy, a tak potáhneš nit za sebou a po ní zase cestu domů najdeš.“ Popelka děkovala dobré tetce a šla s klubkem domů.

Časně ráno, když otec vstal a holky vzbudil, řekl k nim: „Mám dnes tuze mnoho práce v lese, takže sám ani nestačím, proto musíte všecky tři se mnou.“

Nechutnalo to rozmarným dívkám, jen Popelka měla již snídani dávno přichystanou, když ony ještě ani ustrojeny nebyly. Když se najedly, šly s otcem. Popelka měla klubíčko v kapse a nitku pořád za sebou táhla. Otec vodil je křížem po lese, až přišel do houštiny, kde jim kázal posečkat, až si místo vyhlídne, kde by nejlépe bylo dříví klestit. Na nic nepomyslíce, čekaly holky, jak jim bylo veleno, jen Popelka věděla, kam to bije; a když otec po hodné chvíli nepřicházel, řekla jim: „Mně se všecko zdá, že nás tady otec nechá, a proto půjdeme ho radši do lesa hledat.“ „Tys nějaká moudrá, vždy něco víš.“ „Inu, nechcete-li, půjdu sama.“

To holky také nechtěly, a tedy šly za ní. Popelka byla dobrého srdce a nemohla to sestrám udělat, by je samotné v lese nechala. Po nitce, kterou zase do klubíčka svíjela, přišly šťastně, ač pozdě večer, domů. Mrzutě jim otec otevřel, když na dvéře klepaly; vymlouval se ale, že v lese zabloudil, a když pozdě teprv z něho vyšel, že šel raději domů, mysle s jistotou, že ony za ním přijdou.

Ale v noci to slyšela Popelka dobře, jak k ženě pravil: „Věru nevím, jak ty děvčata z lesa cestu našly. Nu to nic nedělá, zejtra je zavedu ještě dále, by snadněji do zámku přišly, kam je chci do služby dát.“

Je to trošku k neuvěření, ale tohle je skutečně začátek původní pohádky O Popelce od Boženy Němcové. Ten už dnes není příliš známý…
Každopádně výstava, kterou zámek Moritzburg připravil ve spolupráci s Českým centrem Drážďany, bude otevřena do 10. ledna 2010.