Hlad a zima, to byli častí průvodci československých legionářů v Rusku. Po bolševické revoluci v říjnu 1917 se měli stáhnout na západní frontu do Francie. Nejkratší cestou přes Murmansk se ale podařilo odjet jen prvním třem vlakům. Ostatní legionáři museli svést s postupujícími německými oddíly tuhé boje a vydat se po Transsibiřské magistrále až do Vladivostoku. Přes dva roky, až do listopadu 1920, tak legionáři žili v dřevěných vlacích, kde měli vše: nemocnici, poštu, kovárnu, obchod, velící stanoviště, ostřelovací vozy. Od srpna 1918 byla celá Transsibiřská magistrála od Volhy až po Tichý oceán v československých rukou.

„Legionářům se tam podařilo zajmout skoro jeden milion německých, rakouských a maďarských válečných zajatců, čímž výrazně pomohli západním mocnostem. Němci se snažili transportovat své vojáky z Ruska na západní frontu, ale čeští legionáři tomu zabránili. To také přineslo československému zahraničnímu odboji právo na uznání samostatnosti naší republiky," říká vojenský historik Eduard Stehlík.

Vlak za cenu šrotu

Nad vojenskými mapami v důstojnickém vagonu se sklání Jaroslav Soukup. „Můj tatínek bojoval jako legionář na italské frontě, často jsem se ptal, jaké to tam bylo, ale moc o tom nechtěl mluvit. Ale nad postelí mu visel obraz prezidenta Masaryka s nápisem Bratrům legionářům. Teď ho mám nad postelí já. Dnes jsem přišel, abych se legionářům pomyslně poklonil. "

Zájem o prohlídky Legiovlaku na libereckém nádraží je opravdu veliký. „Míří sem rodiny s dětmi, školní výpravy i důchodci. Jsme překvapeni, kolik lidí už přišlo," říká tajemník projektu Legie 100 Jiří Charfreitag.

„Ty původní vlaky zůstaly samozřejmě v Rusku, tohle jsou jen repliky, ale v dobových rakousko-uherských vozech, které jsme za cenu šrotu odkoupili od Českých drah. Obytným vozům, kde bylo ubytováno až 20 legionářů, se říkalo těpluška, protože tam byla kamínka na zahřátí."

Legiovlak představuje 11 vagonů, každý je zařízen jinak, aby se ukázala celá šíře života v ešalonech. „Je tu například vůz polní pošty, fungovala nejen pro československé legie, ale i spojenecká vojska, tedy Američany, Japonce, Srby, Brity. Kromě toho legionáři doručovali poštu i místním ruským obyvatelům, kteří si je nemohli vynachválit, protože byli spolehlivější než tehdejší ruská pošta," líčí průvodce Petr Nečas.

Oblečen je přitom do dobové uniformy, která nese rysy ruské rubášky. „Legie v Rusku vznikly už v roce 1914, ale byly součástí ruské carské armády. Nesly název Česká družina, ale legionáři nosili ty samé uniformy jako státy, ve kterých sloužili. Až v létě 1919 si pořídili vlastní svébytný stejnokroj," vysvětluje Jiří Charfreitag.

Místo pancíře kameny

Důstojnické uniformy jsou k vidění i ve štábním voze. Kromě nich tam je také spousta map, psací stroje apod. „Ve štábním voze se plánovaly bojové operace, ale i další věci. Když jeden velitel rozhodl, že obětujeme levé křídlo, tak štábní důstojníci tady museli naplánovat, kolik jídla ještě budou potřebovat, kolik vagónů na přesuny a podobně. Byla to taková pojízdná kancelář," říká další z průvodců Petr Čížek.

Dva roky života na kolejích v RuskuČeskoslovenské vojsko na Rusi disponovalo 531 osobními a 10 287 nákladními vozy, které byly uspořádány ve 259 vlacích. K tomu ještě patřilo 27 vlaků (ešalonů) zdravotních a evakuačních. Celkově se přes Transsibiřskou magistrálu dopravovalo 80 000 Čechoslováků. Ne všichni měli přitom statut legionáře, protože se k transportu připojili až po říjnu 1918. Do podzimu 1919 drželi legionáři na magistrále strážní službu a podnikali operace proti bolševickým partyzánům. Po zhroucení protibolševické fronty se legionáři rozhodli do vnitřní situace v Rusku nevměšovat.

Další vůz představuje polní nemocnici, dílnu nebo třeba obchod. K vidění je také časopis, který si legionáři sami vydávali a hlavně pak zbraně, kterými magistrálu střežili. „Když se řekne obrněný vůz, každý si představí nějaký opancéřovaný gigant. Ale tady jsou jen zdvojené dřevěné stěny, které jsou vysypané drobnými kamínky. Nic jiného po ruce neměli," poukazuje Charfreitag.

Místopředseda Československé obce legionářské Jindřich Sitta je potěšen, že Legio- vlak navštěvují hlavně mladí lidé. „To bylo naším cílem. Ukázat mladé generaci, v čem dokázali roky žít naši legionáři. Spaní na pryčně, jedna puška, batoh, ešus, často hlad a hlavně zima. Přesto v tom žili a bojovali, protože věřili, že jejich země bude jednou samostatná. Dokázali bychom to dnes taky?" Legiovlak odjíždí z Liberce v pátek 12. června.