Ve středu 21. srpna mě asi v šest ráno vzbudil nahlas puštěný dráťák (rozhlas po drátě) ve vedlejší místnosti. U rádia seděli všichni členové rodiny. Z rádia se ozývaly jakési vzrušené hlasy, rozhodně to nebyly běžné zprávy, předpověď počasí nebo obvyklé písničky. „Zachovejte klid, nedávejte okupantům žádnou záminku ke krveprolití!" Co se děje? zeptal jsem se.

Do toho hlasy z rozhlasového přijímače: „Nevíme, jak dlouho vás budeme moci informovat, nevíme, jestli naše vysílání nebude přerušeno. Slyšíme blížící se střelbu, okolo oken redakce nám létají kulky." A skutečně bylo slyšet svist kulek a tříštivé zvuky. „Začíná válka," řekla babička a začala brečet.

A děda povídá: „Přepadli nás Rusáci." Začal jsem taky brečet, protože válku jsem znal z filmů a nepřipadala mi jako bůhvíjaká zábava. Ovšem vůbec nic jsem nechápal. Jak by nás mohli přepadnout Rusáci, tedy Sověti? Vždyť ti nás přece osvobodili od Němců.

Z rádia další věty (nedělám si nárok na přesnou citaci, ale znělo zhruba toto):

„V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročily hranice Československé socialistické republiky vojenské jednotky Bulharské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky a Svazu sovětských socialistických republik. Vláda Československé socialistické republiky a ústřední výbor Komunistické strany Československa to považují za bezprecedentní porušení mezinárodního práva. Zároveň vyzývají obyvatelstvo ke klidu a vyčkání na vysvětlení situace." Proč nás přepadli?

close Atmosféra v Liberci v srpnu 1968. zoom_in

Odpovědí je mi pokrčení ramen. V rádiu hrají československou hymnu.

„Jedu se podívat do města," říká táta. „Nepojedeš nikam, jsou tam prej tanky," vyštěkne na to máma. „Neboj, dám pozor," odvětí táta a odchází.

Děda mezitím u sousedů, kteří mají modernější rádio, pomáhá naladit Svobodnou Evropu. Máma a babička pouštějí televizi. V ní jsou záběry z Prahy, kterou projíždějí tanky. Na nějakém náměstí jsou sedící lidé, prý studenti. „Němci, ti se nám pomstí," hořekuje babička. Mezitím se vrátil děda: „Amerika to tak nenechá. Nixon nám pomůže."

Přichází Dáša od druhých sousedů. U pekáren (dnes zastávka tramvaje Staré pekárny) je prý fronta tak na dvě hodiny. Lidi berou i čtyři bochníky chleba. Dělají se válečné zásoby. Nikdo neví, co se děje.

Odpoledne se táta vrací z města a o něčem dlouze mluví s mámou.

Přijedou tanky taky k nám?

Prý ne. A když prý nebudeme Rusáky provokovat, nic nám neudělají. Cítím ohromnou úlevu. To ještě nevím nic o mrtvých. „Ale do města teď jezdit nebudeme," rozhoduje máma. Otec ovšem každý den musí přes město jet. Na Horské se dokončuje svépomocí stavěné družstevní sídliště naproti horním kasárnám. Na jaře se tam máme stěhovat. Do baráku někdo přinesl trikolóry se jmény Černík, Dubček, Smrkovský, Svoboda. S hrdostí si jednu připínám. Další, nebo možná až ještě další den bloumám okolo baráku a tam studenti postavili stoleček s peticí za odchod okupantů. Lidé se zastavují, podepisují se.

„Já už taky umím psát," chlubím se študákům.

Ti se smějí. „Tak se podepiš." S radostí vykresluji mezi nečitelné klikyháky ostatních podpisů jméno SEDLÁK z tiskacích písmen, pěkně přes tři řádky, aby to bylo pořádně vidět. Když se s tím pochlubím doma, naši málem omdlí.

Ale nic se nestalo, nikdo nás nepřišel zastřelit ani zatknout. Ti študáci taky před naším domem napsali na chodník vápnem veliký nápis DUBČEKOVI VĚŘÍME, který tam potom byl snad přes deset let. I když pršelo, i když ho komunisti přetírali nějakou barvou, tak ten nápis se vždycky nějak samovolně obnovil, nezmizel.

Asi po týdnu konečně jedu s mámou tramvají do města. Vidím zbořené podloubí u domu na náměstí Bojovníků za mír (dnes Dr. E. Beneše), do kterého najel ruský tank. Vidím kytice květů u několika míst, kde byli lidé zastřeleni.

Na Gottwalďáku (dnešní Soukenné náměstí) mě zaujme, že celé náměstí je plné střepů. Všude jsou nápisy. Třeba cestou tramvají zpátky vidím na střeše domu vedle Skloexportu: SVOBODA DO BOJE, OKUPANTI DO HNOJE. Žádné tanky ani žádného sovětského vojáka jsem nepotkal. Jídla je doma normálně dost, jako vždycky. Dubček se prý vrátil z Moskvy a dohodl se s Brežněvem na míru. Vypadá to, že je po všem.

První školní den

V pondělí 2. září nastává můj první školní den. V první třídě ZDŠ U školy. Paní učitelka nás přivítá, pak posloucháme ze školního rozhlasu projev pana ředitele.

Mluví o tom, že prožíváme těžké období a že ho musíme překonat. Potom se drží minuta ticha za liberecké oběti okupace. Docela, jak by se dnes řeklo, „hustý" start do školní docházky.

Dodnes slyším to úžasné ticho během té minuty, při které jsme my prvňáci stáli v pozoru a ani nedutali. Učitelka v šesté třídě se prý rozbrečela a děti ji musely utěšovat (říkala Dáša od sousedů, šesťačka). Pak se hrála státní hymna.

close Atmosféra v Liberci v srpnu 1968. zoom_in

Další dny a týdny probíhaly tak nějak normálně, nic významného si nevybavuju. Nálada mezi lidmi byla hodně protisovětská. Každou chvíli jsme slyšeli hlučné přelety letadel. Stíhaček? Nevím. Každopádně se vždycky říkalo: „No jo, Rusáci už zase lítaj."

Můj mladší bratr byl s babičkou na nákupu v zelenině a zase něco letělo. On zvolal: „Lusáci. To sou Lusáci. Nemám lád Lusáci." Lidi se smáli, ale babička měla strach, kdo to třeba slyšel…

Pamatuju si zahájení olympijských her v Mexiku, kde měla absolutně největší aplaus československá výprava. Byl jsem na naše sportovce hrdý a nejvíc na Věru Čáslavskou a Milenu Rezkovou, protože porazily Rusky.

Jednička s hvězdičkou

V první třídě jsme dostávali při hezkém splnění úkolu, třeba z psaní, jedničku s hvězdičkou. Ta hvězdička se tiskla razítkem a byla pěticípá.

Někdy začátkem prosince dostal svou první hvězdičku můj spolužák Milan Krchňavý. Druhý den naběhl do školy jeho rozzuřený tatínek pan Krchňavý a běsnil, že v sešitě svého syna žádnou pěticípou hvězdu nechce ani vidět.

Věc se řešila na vedení školy a pan ředitel dal panu Krchňavému zapravdu. Načež byly všechny sešity všech dětí posbírány a všechny hvězdičky v nich se přetiskly „na štorc", takže z nich vznikly deseticípé. Tím bylo učiněno antikomunistické spravedlnosti zadost.

Já jsem pak před Vánocemi dostal spálu, byl jsem v nemocnici. Rodiče si vymohli, že mě na Vánoce pustí domů. Měli jsme docela hezké Vánoce, dostal jsem nějaké knížky a taky angličáky, kterých potom další rok už v hračkářství výrazně ubylo.

Taky postupně mizely z televize americké večerníčky Pes Filipes a spol., což mi bylo trochu líto, ale zase ne tolik, protože české večerníčky byly taky hezké.

S tím mým propuštěním z nemocnice se to nějak uspěchalo a já jsem potom měl skoro půl roku problémy se srdcem, musel jsem být občas na pozorování v nemocnici. Dostal jsem něco jako „individuální studijní plán", protože do školy jsem šel až v červnu, v podstatě jenom pro vysvědčení a rozloučit se.

Přestěhovali jsme se totiž do paneláku na Horskou, což bylo úžasné, neboť tam byly některé moderní vymoženosti, jaké u dědy a babičky neměli. Třeba splachovací záchod, koupelna s vanou, tekoucí teplá voda, ústřední topení, plynový sporák, balkón. Z něj jsem měl výhled na horní kasárny.

Asi měsíc potom, co jsme se na Horskou nastěhovali, propukla mezi novými obyvateli panika. Budeme prý muset naše byty uvolnit pro rodiny sovětských důstojníků, protože do libereckých kasáren se nastěhuje sovětská posádka. Lidé skřípali zuby, ale naštěstí se ukázalo, že je to jen fáma. Posádka šla potom do Mladé Boleslavi.

Z toho roku 1969 si ještě pamatuju dvě nádherná vítězství hokejistů ČSSR nad SSSR 4:3 a 2:0. Na každém rohu se pak objevily tyhle výsledky jako symbol, někdy i v docela nesmyslných souvislostech. Třeba v prodejně textilu v ulici 5. května byl na výloze nápis PRODÁVÁME PYŽAMA POUZE VE VELIKOSTECH 4:3 a 2:0. A lidi se smáli.

Sněhurka v Moskvě

Taky jsem byl s mámou v kině Moskva na pohádce Sněhurka a sedm trpaslíků Walta Disneye. Před ní běžel týdeník a v něm informace o tom, že soudruh Gustáv Husák je novým prvním tajemníkem ÚV KSČ. Nějací mladíci začali v kině pískat. A někdo je okřikl, ať neblázní a ať nechají v klidu koukat děti na pohádku.

Na prvním máji 1969 měl projev sovětský důstojník, který zahájil slovy „Tavárišči, druzjá." Nikdo nepískal, lidi většinou trpně mlčeli a někteří radostně tleskali…

Po prázdninách jsem začal chodit do jiné školy, kde už nebyly paní učitelky a pan ředitel, ale soudružky učitelky a soudruh ředitel. A hvězdy už byly jen pěticípé, na dalších dvacet let.