ROZHOVOR: Liberecký veterinář Oldřich Matouch vymýtil v Čechách vzteklinu

Na základě jeho zkušeností s prací na potírání vztekliny, které zasvětil celý svůj profesní život, byla mimo jiné natočena televizní inscenace s Janou Brejchovou pod názvem Jehla, kterou nedávno uvedla v repríze Česká televize.

Drama Jehla je postaveno na tom, že se lékařce dostane v laboratoři do těla pozitivní vzorek smrtelné vztekliny. Ve skutečnosti se příhoda stala vám. Jak k tomu došlo?
Stalo se to při experimentu, kdy se mi odebraným vzorkem ucpala jehla. V domnění, že látku protlačím, jsem stříkačku silně zmáčkl, jehla odolala, zato ale praskl skleněný válec a látka vystříkla ven. Měl jsem sice ochranný štít, ale i tak mi něco steklo po čele na oční víčko a nedalo se tedy vyloučit, že se látka dostala dovnitř oka. Protože jsem o vzteklině hodně věděl, bylo mi jasné, co může hrozit. Na infekčním oddělení liberecké nemocnice hned zahájili vakcinaci, tehdy velmi drastickou, do břicha, což se už dnes neprovádí, jenže naneštěstí jsem tam, aniž bych to tušil, chytil streptokoka, a protože ty první příznaky jsou hodně podobné vzteklině, nebylo to moc příjemné. Primář Milan Čech, který byl zároveň mým přítelem, mě uklidňoval a říkal: „To bude angína!“ Naštěstí se pak ukázalo, že byla, ale později jsme si svěřili, že tomu ani jeden z nás nevěřil.

Podílel se na nové technologii pro výrobu roušek. Teď je nominován na medaili

Liberecko

V televizní inscenaci na tom bylo vlastně postaveno celé drama, jestli lékařka přežije, nebo ne. Co jste v těch hodinách prožíval vy?
Bylo to opravdu velmi náročné na psychiku. Věděl jsem, že cesta z oka do mozku je velmi rychlá a velmi snadná a že choroba je smrtelná. Naštěstí propukly hned vzápětí příznaky skutečné anginy, takže se nám ulevilo, dokončil jsem léčbu vakcínou, ale na ty tři dny čekání byste se měla spíš zeptat mé manželky.

Byla ta inscenace osvětová? Začali lidé vnímat vzteklinu jako opravdu velké nebezpečí?
Ano, mělo to dokonce širší platnost, protože ve snímku ukázali jak dramatičnost prostředí, tak i zákeřnost onemocnění, a inscenace získala dokonce i nějaké ocenění v zahraničí, ve Španělsku. Jenže to se psala 80. léta a nedovolili nám tam nikomu jet, takže ho převzal náš tehdejší velvyslanec.

Ale do Paříže, pro „veterinární Nobelovku“ před čtyřmi lety už jste jel vy osobně, že?
Ano, to už ano. Ale já jsem se do zahraničí dostal poprvé už v roce 1984, a to díky profesoru Zdeňku Matyášovi působícímu ve WHO v Ženevě, který zde nahradil nuceně penzionovaného profesora Rašku. Profesor Matyáš mi zajistil i stáž ve Švýcarsku a později v Německu. Tam jsme navázali první kontakty, které pak byly odrazovým můstkem k vývoji naší vakcíny, takže jsme u nás už v roce 1989 mohli začít s plošnou vakcinací. Politická atmosféra se už uvolňovala a tehdejší vláda to prezentovala jako gesto dobré vůle, že i s kapitalisty se dá spolupracovat. V Bavorsku se už s plošnou vakcinací začalo a ošetření našeho teritoria mělo zabránit průniku infikovaných zvířat na jejich území. Takže jsme mohli zahájit očkování v západních Čechách.

Stávalo se, že jste bojovali o čas?
Samozřejmě. Hlavně, když jsme měli služby třeba o prázdninách nebo o Vánocích. To bývají situace, kdy na vás nejvíc spěchají a tlačí. Vzpomínám si, že nám jednou přišel vzorek těsně před Štědrým dnem. Doma už bylo všechno připraveno k odjezdu na chalupu, všechno bylo naložené, děti v autě a já ještě vyhodnocoval preparát. A samozřejmě, jako vždycky v podobných situacích, to nešlo. Jevilo se, že se jedná o negativní vzorek, člověk už měl nějaké zkušenosti, a na sto procent jsem si jistý nebyl. Ve čtyři ráno jsem se na chalupě proplížil k autu, odjel do ústavu, zkoušku zopakoval a teprve, když se podruhé ukázalo, že je negativní, měl jsem Vánoce. Vrátil jsem se, rodina už seděla u snídaně a divila se, kde jsem.

ANKETA: Zaostřeno na krásu Jizerských hor. Pomozte vybrat tu nejlepší fotografii

Liberecko

Kapsle s vakcínou byly váš patent?
Ne úplně. V USA už byl orální způsob vakcinace objeven v 50. letech. Já jsem připravil recepturu, kdy se očkovací látka dávala do umělých návnad myslivci tomu říkali knedlík z loje a rybiny, v níž byla obalená kapsle s vakcínou, a to liškám velmi chutnalo.

Dobře, ale receptura, podle níž se návnady dodnes vyrábějí na Moravě, byla vaše?
To ano, tehdy jsem to podal jako zlepšovací návrh. Kdo prožil ta léta, ví, že jinak to nešlo. Tamní ekonom mi tehdy uznale říkal: „Doktore, vy kdybyste byl na západě, je z vás milionář.“ Ale ani já jsem z toho nevyšel naprázdno. Za svůj „zlepšovací návrh“ jsem obdržel finanční odměnu dva tisíce korun!

Právě za tuto technologii jste získal ono světové ocenění OIE?
Nejen za ni. Bylo to za celý systém postupného vymýcení vztekliny, včetně organizace a metodiky, školení pro myslivce a postupné vakcinace celého území, které skončilo v roce 2002. Poslední výskyty byly na Trutnovsku, takže teď se dá říct, že jsme územím, které je vztekliny prosté.

Co vám tehdy, při přebírání tak prestižního ocenění, běželo hlavou?
Byl to velký, až dojemný zážitek. Se mnou získal cenu OEI ještě jeden profesor ze Švédska a jeden Američan. A ten Švéd se opravdu dojal k slzám. Při děkovné řeči k auditoriu jsem měl trému, i když jsem už přednášel v zahraničí, přeci jen to bylo něco jiného. Děkovnou řeč jsem nečetl a ani jsem nechtěl opakovat taková ta poděkování rodině a kolegům, to mi přišlo trochu omšelé. Řekl jsem tehdy, že každý člověk má v životě nějaký cíl, vrchol, k němuž směřuje, aby po něm něco zůstalo. A mou metou bylo, aby po mě zůstala úplná nula. Nula na kontě vztekliny. Ten Američan mi pak řekl: „Dobrá řeč.“

Kde všude se používá či užívala plošná vakcinace kromě nás a Německa?
Dnes už v Evropě všude. První byli Švýcaři, v roce 1986 to byli Němci a my jsme na tyto dva státy navázali v roce 1989 ještě s Francií. Ve východním bloku jsme ale byli první.

Jak se dá vlastně dělat velká věda v malých Vratislavicích?
Tehdy panoval takový názor, že výzkum vztekliny je sice důležitý, ale není možné jej provádět v Praze, nýbrž někde v pohraničí. A tak se Národní referenční laboratoř ocitla ve Vratislavicích. V roce 1967 emigroval tehdejší vedoucí a mě oslovila Veterinární správa, zda bych zde nepřevzal vedení laboratoře. A tím se sem přestěhoval i celý výzkum. Paradoxně jsem tu tak mohl dělat světovou vědu a pokračovat v tradicích významného epidemiologa Karla Rašky, který během svého působení v Ženevě mnoha našim odborníkům umožňoval zahraniční stáže a vědecký výzkum.

Příroda není chlívek, upozorňuje kampaň. Zapojilo se i Liberecko

Liberecko

Kdo všechno přenáší vzteklinu?
Z domácích zvířat jsou to hlavně psi. Ti se začali plošně očkovat už v roce 1953. Ve volné přírodě jsou to některé druhy masožravců a u nás to byly právě lišky. Na nákazu jsou citlivé a je jich hodně. Šíření nákazy předpokládá sociální kontakty, například při rvačkách při hledání nového teritoria. Ale mohou to být třeba i vlci, v jiných zemích šakali, mývalové a další šelmy. Zvláštní skupinou jsou netopýři. Ti totiž představují dobrý rezervoár pro dlouhodobé přežívání viru, který se u nich ale adaptoval, takže je samotné nezabíjí. Při hybernaci v nich virus dovede přežívat a pak se znovu přenést na savce, v některých zemích i na člověka. Záludnost spočívá v tom, že jejich akční rádius je poměrně velký, takže vakcinace proti vzteklině má pořád své opodstatnění.

Jak z pohledu své profese vnímáte celý vývoj kolem koronaviru?
Na to nebudu mít, asi jako většina epidemiologů, jednoznačnou odpověď. Je to nový virus, který přeskočil nebo se zadaptoval na člověka. Nejspíš mohlo jít o únik z laboratoře, ale jsem přesvědčen, že nešlo o čistě laboratorní konstrukt, i když techniky na to máme. Myslím, že v Číně studovali netopýry jako rezervoárová zvířata a některý kmen zmutoval do formy přenosné na člověka a začal se šířit. K tomu ale v přírodě dochází. Například známe přenos viru chřipky z prasete nebo ptáka na člověka. V každém případě jde o virus, který tu s námi už zůstane, tak jako s námi zůstala žloutenka nebo jiná nemoc.