Když jsem poprvé potkal Davida Patáka s jeho přítelkyní, byl to zajímavý pár. David působil jako jasný extrovert. Ve vztahu oněch dvou byl výrazným „otcem rodiny“, ale zároveň mě překvapil svou nehranou a neskrývanou srdečností. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se s tímto na podhled zvláštním párem dal do řeči.

Davidovo vyprávění bylo skutečně plné různých veselých i smutných příběhů, ale hlavním jeho životním cílem bylo, jak říkal, žít normálně. To říkal bývalý squatter.

Jak ses vlastně stal před několika lety squatterem?

Prostě se v životě něco nepovede. Něco se nezdaří, nejsou po ruce žádní rozumní kamarádi, prostě to jde rychle.

Hodnotíš to tedy jako pád?

Když se na to dívám dnes, je to pád. Je to skutečně fakt velký pád.

Vzpomínáš si na první noc ve squattu, kterou si zažil?

Celkem živě. Hroznej bordel. Všude naprosto nepředstavitelnej nepořádek. Jak to může vypadat na místě, kde se rok kouří, ale nikdo nemá potřebu tam cokoliv uklidit…

Takhle jsi žil poměrně delší čas. Co pak pro tebe bylo tím impulsem, že sis řekl dost, kašlu na to?

Strach. Je to vždy život na okraji na společnosti. Člověk je vždy napůl za hranou zákona. Nechtěl bych se dostat do vězení, přijít o svoji holku, strach mi otevřel oči.

Co sis s sebou ze squattování vzal?

Celkem hodně. Naučil jsem se spoléhat pouze sám na sebe. Vím, co chci. Teď jsem dostal šanci, jsem u solidní stavební firmy a jednou chci mít také svoji firmu. Mám svoji Míšu, kterou straště moc miluji. Vím, že s ní chci mít jednou děti. Je jasný, že k tomu budu potřebovat byt, tedy i hypotéku. Pomalu si zařizujeme domácnost. Prostě je to úplně jiný život. Teď chci najít způsob, jak žít spokojeně a mít fajn rodinu.

Toto je jen část rozhovoru z konce minulého roku. Již nemá smysl publikovat zbytek. David Paták se svého snu nedočkal. Zemřel minulý týden v Liberecké nemocnici na vnitřní krvácení z vředu na dvanácterníku. I to byl buhužel následek předchozího života. Bylo mu 25 let.