Smrt a pohřby v Pojizeří, zločin, trest i záhrobí nabízí výstava v Muzeu Českého ráje v Turnově. Propojila poznatky z různých oborů a nabízí tak návštěvníkovi pohled na proměnu vnímání konce života od pravěku až po současnost.

První část výstavy, kterou badatelé připravovali více než rok, je nainstalována přímo v budově turnovského Muzea Českého ráje a mapuje pohřbívání v průběhu staletí. Čas zabrala nejen příprava výstavních panelů, ale i práce v terénu jako například navštívení všech popravčích míst v oblasti Pojizeří. Začíná nejstaršími nálezy lidských kosterních pozůstatků a vrcholí vznikem krematorií.

„Mezioborově ukazujeme nazírání na poslední věci člověka od pravěku až do počátku 20. století. S nadsázkou lze říci, že putujeme od žehu k žehu. Tento způsob pohřbívání se stává významným už v pravěku,“ uvedl ředitel turnovského muzea Jan Prostředník.

Hroby pod převisy

Oblast Pojizeří je specifická v tom, že má agresivní podloží. To znamená, že kostrové hroby z období pravěku se dochovaly jen z podskalních převisů. V otevřené krajině z nich zbyla pouze hrobová výbava. Hned po příchodu do muzea návštěvníka zaujme hrob malého dítěte, pravděpodobně dívky ve věku sedm až devět let. Ležela ve skrčené poloze na levém boku a na krku měla náhrdelník z liščích zubů.

Nahlédněte do zákulisí výstavy

Zdroj: Muzeum Českého ráje v Turnově

„Ač pocházela z mladší doby kamenné, tak nežila jako běžní příslušníci tohoto období, kdy bujelo zemědělství a chov dobytka. Patřila ke komunitě původních lovců a sběračů,“ přiblížil ředitel a kurátor sbírkových fondů archeologie v jedné osobě.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že v souvislosti s epidemií koronaviru se jedná o nešťastně zvolené téma, opak je pravdou. „Epidemie jsou bohužel bytostně spjaty s lidskou společností. A jen díky moderní medicíně ta aktuální nemá tak fatální následky jako epidemie španělské chřipky či morová epidemie,“ osvětlil Prostředník.

Kremace v době bronzové představovala obrovskou revoluci v nahlížení na poslední věci člověka. Velmi důsledně se začali pohřbívat všichni účastníci komunity včetně dětí. Na kremační hranici nebožtíka byly potřeba minimálně dva kubíky palivového dřeva. „Aniž by to předci tušili, odstartovali ekologickou katastrofu odlesněním. Dřevo potřebovali na bydlení, vaření a pohřbívání,“ dodal ředitel muzea.

Smrt provázela naše předky velmi důsledně, byla přirozenou součástí jejich každodenního života. Typickým příkladem je zásada memento mori, v překladu pamatuj na smrt. Upozorňuje člověka, aby nikdy nezapomínal na svou pomíjivost a připravoval se na smrt. Promítala se i do umění. „Typickým příkladem je barokní cyklus Tanec smrti, který ukazuje, že smrt si nevybírá a vezme si každého, od vojáka a dřevorubce přes měšťana až po šlechtice,“ řekl šéf turnovského muzea.

Podle Prostředníka moderní společnost odsunula smrt do sociálních ústavů a nemocnic. V dřívějších dobách byl člověk součástí rodiny a komunity od narození až do posledních okamžiků života. „Smrt nedílně k životu patří. Přesto jsme se chtěli vyhnout morbidnosti a snažili se uchopit toto téma se vší pietou,“ zdůraznil. Zajímavé „poklady“ v sobě ukrývá tzv. vitrína bolesti, která ukazuje přímo na kosterních pozůstatcích deformitu nohy, špatně zhojené zlomeniny, zástřel do obličeje broky či dopady syfilisu nebo nádorových onemocnění. Velké téma představuje i dětská úmrtnost. Nebylo výjimkou, že z deseti narozených dětí se dospělosti dožily dvě. „Často jedinou vzpomínku na mrtvé potomky představovaly relikviáře, kam byly uloženy kostičky z hrobu dítěte, v pozdější době fotografie,“ podotkl kurátor.

Období 19. století reprezentují například pohřební cechovní štíty, kdy se s nebožtíkem šla rozloučit celá komunita, ke které patřil. Nechybí ani exponáty přibližující židovské pohřbívání. Za zmínku stojí i obecní výklopná rakev. „Ta byla používána v rámci hygienických nařízení Josefa II. v důsledku epidemií. Zaručovala minimální kontakt se zemřelým,“ vylíčil Prostředník.

Pro společnost tohoto období bylo také nepřípustné, aby člověk zemřel svobodný. Posmrtně proběhla symbolická svatba a za rakví zemřelého šla černá nevěsta. V případě mrtvé dívky to byl černý ženich. „Na počátku 20. století dochází k byrokratizaci a uniformitě pohřbů a se vznikem prvních krematorií končí i první část naší výstavy,“ řekl ředitel turnovského muzea. Právě v Liberci v roce 1916 vzniklo nejstarší krematorium v zemi.

Lidé se báli upírů

Po přechodu do Kamenářského domu bude moci návštěvník proniknout do světa popravišť, revenantů či spiritismu. Badatelům se podařilo odhalit, kde se v Turnově nacházela šibenice, a objevili i její nákres z roku 1780. Tvůrci expozice se zaměřili i na případy domnělých upírů. „Za upírstvím stojí jednoduché vysvětlení. V hrobě dochází k postupnému rozkladu tkání, vzniká mrtvolný emfyzém a tělo se nadouvá až do tlaku dvou atmosfér. Plyny a tekutiny opouštějící tělo vydávají zvuky, nikoliv křičící upír,“ osvětlil tento fenomén Provazník. V okamžiku, kdy měl nebožtík v puse cihlu či kámen, přibité nohy k rakvi nebo na těle mlýnské kameny, jednalo se o domnělého upíra. A právě tato opatření mu měla zabránit v sání krve a návratu mezi živé. „Probodnutí srdce kůlem u žen ale také představoval klasický trest pro matku, která zabila své dítě,“ dodal.

„Smrt člověka s sebou ve všech dobách přinášela rozličné mechanismy, díky nimž se společnost, rodina, přátelé vyrovnávali s odchodem blízkého člověka a které zesnulému jedinci zajišťovaly přechod ze světa živých do světa mrtvých. Jejich vývoj výstava vylíčí názornou, poučnou, nikoli však morbidní formou,“ uzavřel Jan Prostředník.