LENKA MARKOVIČOVÁ

Ty můžete vidět v Městském divadle v Jablonci nad Nisou. Výstava lidí z různých míst světa tam potrvá do 13. března 2012.

Co na výstavě můžeme vidět?
Je to soubor portrétů lidí, které jsem potkal na cestách po různých kontinentech. Pro mne ty obličeje vypráví příběh o věčné stejnosti jiného. Ale to už je na posouzení případných diváků.

Při svých cestách volíte místa, která jsou často nebezpečná a téměř vždy nepohodlná…
Ano, to je daň za autenticitu zážitků. Bohužel je dnes čím dál tím těžší nalézt místa, která nejsou napadena komerčním turistickým ruchem se vším, co k němu patří.

Co tím myslíte?
Myslím tím divadlo pro turisty. Země se tak potom stává svou vlastní karikaturou. To, že vám za poplatek zatančí Masaj v kempu na dvě minuty tradiční tanec neznamená, že o Masajích víte něco víc než před tímto divadlem. Nebo si vezměte ruské beranice a matrjošky na Karlově mostě.

Na podobné cesty se vydáváte zásadně sám, není to příliš riskantní?
Pro hodně lidí je to zvláštní, ale prožitek je pak intenzivnější. Navíc je tak člověk absolutně svobodný a i z hlediska bezpečnosti a pohodlí nemusí brát na nikoho jiného ohled.

Jak se na takovou cestu připravujete?
Trpím opakem cestovní horečky většinou jsem nepřipraven do poslední chvíle. Batoh balím proklínaje sám sebe kolem půlnoci před odletem a vlastní cestu si připravuji víc v letadle než kde jinde. Nakonec to stejně dopadne jinak.

Před nedávnem jste se vrátil z cesty po Keni. Tu si většina turistů spojuje se safari. Jak vnímáte Keňu vy?
Viděl jsem asi trochu jinou Keňu než většina turistů. Co v sobě tato země skrývá, se dá těžko vměstnat do pár řádků.

A nejsilnější zážitek pozitivní i negativní?
Pozitivní síla a statečnost žen umírajících na AIDS, se kterými jsem se setkal. Negativní spíše přeneseně gigantická korupce tamních politických elit. Někde tam začíná a končí problém Afriky. S tím jde také ruku v ruce okrádání nejchudších různými církvemi a humanitárními organizacemi. Na to už musí mít jeden opravdu žaludek.

A co vyhledávaná safari a masajské vesnice?
Safari je krásné, ale trochu příliš komerční a velmi finančně náročné. Ovšem, když se díváte lvu do očí z pár metrů, je to zážitek. S Masaji jsem se vydal do buše a přespal v jedné jejich vesnici. Bylo to neuvěřitelné. Tihle lidé jsou ještě opravdu velmi jemně ovlivněni západní kulturou. Jsou v přeneseném slova smyslu stále čistí. Ovšem jen v tom přeneseném, hygienik by tam asi nespal.

A co další kmeny?
Dostal jsem se až do pustin k súdánským hranicím, kde jsem putoval celý den pouští, abych se dostal k divokým Turkanům. Dobrým znamením ve vesnici bylo, že přede mnou děti plačky utíkaly, protože si mysleli, že jsem nějaký bílý bubák. Přesto, že se Turkanové dodnes mezi sebou zabíjejí, jsou to velmi milí lidé. Na mou počest dokonce zabili kozu, kterou jsme v poušti pod hvězdami polosyrovou snědli.

Patří Keňa mezi země, kam byste se vrátil?
Jako mnoho stejně postižených kolegů si nepamatuji zemi, kde bych si nesliboval, že se tam jednou znova nevrátím.

Kdy a kde vám na vašich cestách hrozilo opravdu nebezpečí?
Velmi těsné bylo ozbrojené přepadení ve slumu v Limě, hodně divoký byl také Caracas, noc v newyorském černošském ghettu, nehoda na Orinoku, asi jsou nějaké. Ale nijak bych to nedramatizoval. Je mnoho kolegů, kteří podstupují mnohem větší rizika. V porovnání s válečnými zpravodaji jsem pořád utřinos.

Dá se říci, která země vás nejvíce uchvátila, kde se vám hodně líbilo?
Velmi těžko, je to příliš prodchnuto subjektivními okolnostmi. Ale slabost mám pro Jižní Ameriku asi díky jazyku a určité všeobjímající divokosti, která mně vyhovuje. Ale Asie a její spiritualita mne také nesmírně oslovuje, stejně jako sever Afriky se svými zpěvy muezzinů a žhavým pouštním větrem nebo mystika nekonečných polopouští jihozápadu USA, malajské deštné pralesy ne, asi se to říct nedá.

A na jakou cestu se chystáte teď?
Teď bych se rád podíval na Bali. Tam bych na rozdíl od Afriky spolu se svou partnerkou a přáteli zkusil normální příjemnou dovolenou, tedy kombinaci potápění, surfování a cestování.

A další cesta?
Nevím, rozhoduji se tak dva týdny před odletem.

Cestovatel a fotograf Ondřej Kolman
- Narodil se v Liberci, vystudoval katedru angličtiny a filozofie na Technické univerzitě v Liberci. Po studiích sbíral zkušenosti různě po světě. Pracoval jako barman v Londýně, myl mrakodrapy v Chicagu, pracoval na stavbách, učil angličtinu ve Španělsku.
- V současné době se věnuje zahraničnímu obchodu ve výrobní firmě. Kromě běžných evropských států procestoval USA, Turecko, Venezuelu, Peru, Maroko, Malajsii, Borneo, Vietnam a Keňu. Mimo jiné navštívil i největší romské ghetto v Bulharsku Stolipinovo, ve kterém žije 50 000 lidí.