„Práce s dětmi je velmi obtížná, zavazující a také odpovědná. Na druhou stranu mi přijde velmi upřímná,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Liberecko Tomáš Krištof.

Každé trenérské začátky jsou těžké. Jak vzpomínáte na své?
Moje trenérské začátky nebyly nijak náročné. Byl jsem svěřencem vynikajícího trenéra a vynikajícího atleta Karla Koláře, kterému jsem na konci své závodnické dráhy začínal pomáhat s mladšími svěřenci. Když jsem zhruba v 19 letech skončil s aktivním závoděním, ihned jsem se přenesl na trenérskou stranu a začal si získávat první trenérské licence a oprávnění. 

Co vás k pozici trenéra přimělo? Bylo rozhodování dlouhé?
Od malička jsem miloval sport a soutěžení jako takové. Již od čtvrté třídy základní školy se pohybuji v okolí atletiky, a tak jsem si ani po skončení aktivní závodní kariéry nedokázal představit, že bych atletiku z ničeho nic opustil. Proto jsem se rozhodl, že bych se rád stal atletickým trenérem a zhruba od 18 let jsem k tomuto cíli spěl. 

Měl jste ve svých trenérských začátcích výhodu oproti ostatním trenérům? 
Když přemýšlím nad výhodami - možná pro mě je výhodou, že jsem celkem mladý trenér a mám tak k dětem věkem stále ještě velmi blízko. Dokážu tak pochopit více jejich zájem, postoje i přesvědčení.

Jaké vůbec je pracovat s mladými talenty? 
Práce s dětmi je do jisté míry velmi obtížná, zavazující a také odpovědná. Na druhou stranu mi přijde velmi upřímná a uvolněná, děti si většinou nedělají starosti s tím, co mají na jazyku a ve většině případů jsou schopny vám říct cokoli, i nepříjemné věci. A já si té upřímnosti velmi vážím a snažím se s ní nakládat co možná nejpečlivěji. Největší radost na práci s dětmi mám z toho, když se povede vytvořit parta lidí, která spolu dokáže vycházet nejen na stadionu. Vytvářejí se pak přátelství a vzpomínky na celý život.

Celý rozhovor naleznete v Týdeníku Liberecko.