Pan Karel z Frýdlantu teď řeší, co dál. Má dva roky před důchodem a příliš nevěří, že dobrou práci, která tu předchozí plnohodnotně nahradí, ještě sežene.

„Mrzí mě hlavně to, že jsem pracoval opravdu poctivě a po celých deset let si všichni nadřízení mou práci pochvalovali. Byli se mnou spokojení a pak stačí jedna menší krize, a musím se pakovat,“ komentuje svůj nedobrovolný odchod z firmy, do které ze svého bydliště léta každý den dojížděl, pan Karel.

Nechce si stěžovat, protože dobře ví, že se spousta jeho propuštěných kolegů nachází v o poznání horší životní situaci. „Já už to do důchodu nějak doklepu, máme se ženou něco našetřeno a nemusím nikoho živit. Je mi ale líto některých mladších kolegů, kteří mají děti a splácí třeba hypotéku. To jsou pak jiné starosti,“ dodává posmutněle Karel.

Jeho kroky po propuštění vedly na úřad, který mu poskytl podporu v nezaměstnanosti. Horší než finanční stránka věci je však pro něj, jak sám říká, nuda a nečinnost. Chybět mu bude i každodenní kontakt s kolegy a kamarády. „Člověk na svou práci vždycky nadává, ale až když ji ztratí, zjistí, co všechno mu přinášela. Teď už je to ale všechno jedno,“ uzavírá Karel.