Je ve vašem okolí někdo, kdo se doslova jen pár minut po skončení svatby sbalí a odjede stopem na dvouletou svatební cestu do Asie? „Byl to nápad Pavla. Oba jsme ale věděli, že když nám skončí škola a ještě nemáme práci, máme velkou šanci vyrazit někam na dlouho opravdu svobodně, bez jakýchkoliv závazků,“ říká mi Lucie .

Během svého dvouletého putování novopečení manželé Novákovi procestovali pěšky nebo stopem, ale vždy jen s batohem na zádech Balkán, Turecko, vyprahlé íránské a pákistánské pouště a hory, celou Indii a dostali se až opuštěných údolí v nebetyčných Himalájích. Nejvyšší hory světa pak oba obdivovali ještě v Karákoramu a v severozápadní části Říše Středu, Číně. Spali na místech, kde jen několik měsíců předtím zavraždili pákistánští zločinci českou cestovatelskou dvojici Gabrielu Gubičovou a Petra Poláška. Nocovali i na smetištích a třeba i na opuštěné věži Velké čínské zdi.

Prošmejdili malebná městečka, vesnice i džungli jihovýchodní Asie, Thajsko, Malajsii, kdysi hrdou britskou kolonii Singapur a Indonésii. „Teprve pod rovníkem jsme si řekli, že už je pomalu čas vrátit se domů, a tak jsme přes Kambodžu a Laos zase zamířili zpátky na sever,“ vyjmenovává Lucie. Ale domů bylo ještě daleko. Čekala je znovu cesta přes obrovskou Čínu, nekonečné stepi Čingischánova Mongolska, nekončící pralesy ruské tajgy…

„Napili jsme se z vod nejhlubšího jezera na světě Bajkalu a pak se rozhodli vyzkoušet výhody cestování po kolejích nejdelší železniční tratě této planety,“ vysvětluje mi Pavel Novák. Po cestě přes Pobaltí a Polsko přesně po 698 dnech od chvíle, kdy opustili rodnou vlast, stanuli na počátku babího léta roku 2002 u hranic. „Hranici domova jsme překročili 23. srpna. Předtím jsme odmítli dostopovat auty až domů, místo toho jsme si raději řekli, že se domů vrátíme jako správný krajánci nebo pohádkový Honza po svých. Z polské strany hor to je do Liberce k nám domů jen asi třicet kilometrů, počasí nám přálo, a navíc jsme mohli ty poslední metry naší dvouleté anabáze jít těmi nejmilejšími horami na světě - Jizerkami,“ vzpomíná na pohnuté okamžiky konce jejich velké cesty Pavel. „Měla jsem pocit, že buď se mi to vše kolem jen zdá, nebo že ty celé předchozí dva roky vůbec nebyly,“ přiznává Lucie.

Proč vůbec cestovat?

„Smyslem cest je poznání. Nejde ani zdaleka o peníze. Můžeme jich mít hodně, můžeme okusit cizokrajné speciality, navštívit krásné paláce nebo exotické pláže. Ale i s málem peněz se dá mnoho prožít a setkání s obyčejnými lidmi a jejich všedním životem se mnohdy zapíše hlouběji do paměti, než ty nejvybranější turistické památky. Nerozhoduje ani dálka. Nikde není napsáno, že člověk bude šťastnější v Himalájích než v Nízkých Tatrách,“ svěřuje se mi se svou poutnickou vírou a názory Lucie. Podle ní hloubka zážitků závisí spíše než na naší vzdálenosti od domova na schopnosti člověka vnímat věci a krásu kolem nás.

„Ani vybavení není důležité. Goretexové boty sice v dešti nepromoknou a na vařiči uvaříme jídlo snáze než na ohni, na druhou stranu se ale ve starých gatích nebojíme tolik prolézat houštinami, abychom je neprotrhli, a oheň má prostě své nepřekonatelné kouzlo,“ pokračuje za Lucku Pavel.

„V Thajsku jsme si jednou postavili v džungli stan na kopci, odkud byl daleký výhled. Rozdělali jsme oheň, udělali na něm večeři a pak už jen leželi kolem praskajících plamenů a nemohli se vynadívat na hvězdnou nádheru nad námi,“ říká Pavel a dodává, že je mu líto všech lidí, kteří nikdy v životě nespali pod širákem a za večery u ohně platí cestovním kancelářím.

„Asi nejvíce jsem se bála uprostřed nejstrašnější bouře v mém životě, kterou jsme zažili v jižní Indii. Tehdy to práskalo přes hodinu přímo vedle nás. Zdrhali jsme do údolí, co nám síly stačily,“ loví v paměti svůj nejstrašnější zážitek z jejich cest Lucie. Oba Novákovi čelili na své asijské odysseji navíc ještě jednomu nebezpečí. Ponorkové nemoci.

„Věřili jsme si a také jsme byli čerstvě sezdaní. Věděli jsme, že jsme jeden na sobě závislí, a byli jsme si navzájem oporou. Ponorka nás neskolila. Ta spíše hrozí při každodenním žití vedle sebe doma, kdy člověku nic nehrozí,“ říká Pavel.

Dnešní cestování: S prcky

Kdo by si myslel, že po takové cestě, která konkuruje i Dvěma rokům prázdnin, budou mít Novákovic cestování plné kecky, šeredně se plete. Přesně podle tvrzení klasika, že cestování je nevyléčitelná nemoc, a kdo je jejím bacilem jednou nakažen, je navždy ztracen, nepověsili cestovatelské mílové boty ani po narození svých tří dětí. Naopak. V létě 2003, tedy ani ne rok po návratu z jejich cestovatelské dvouletky znovu vyrazili pěšky do indické části Himaláje. „Myslím, že s narozením dětí nastává v lidském životě významný zlom. Končí období relativně velké svobody a bezstarostnosti. Najednou nezodpovídáme jen sami za sebe, ale ještě za někoho dalšího, koho milujeme a kdo je na nás bezvýhradně odkázán,“ říká Lucka Nováková. Podle ní se však i za těchto okolností dá pokračovat v toulání po světě.

Autor: Petr Blahuš

Celý článek si můžete přečíst v letním vydání čtvrtletníku Véčko.