Osud se s Vlastou Kvasničkovou (1931) příliš nemazlil. Vyrůstala bez maminky. Lásku a péči poznala až u řádových sester, ale i o tento domov po nástupu komunistů k moci přišla. Přesto na svůj nelehký osud nežehrá. „Myslím si, že každý má to, co ho v životě potká, už někde napsané. To se nedá nic dělat, ale člověk musí přesto trochu bojovat, nedat se,“ říká.

Sedíme v klubu příjemného Domova pro seniory ve Velkých Hamrech. Za oknem vyhlídka na okolní kopce, na stole vonící káva, čerstvě upečené koláčky a paní Vlasta se dává do vyprávění.

Ve svých vzpomínkách se vrací na Vysočinu, odkud pochází. Před 88 lety se narodila v Pelhřimově. Je to už dávno, co naposledy navštívila rodné město. A vzpomínky na dětství nejsou veselé. „Byly jsme tři sestry. Maminka nám umřela na otravu a tatínek si vzal druhou ženu. Jenže ta hodná nebyla. Hodně nás bila a nakonec jsme musely do sirotčince. Mně bylo tehdy teprve osm a byla jsem nejstarší,“ zahledí se zpátky do minulosti. Smutek ji obestře, když přijde řeč na tatínka. „Oběsil se a já byla ten, kdo ho našel…“

Velikonoční běh
Když to nejde, tak to běží. Na Liberecku se bude závodit i pomáhat

Pěkné chvíle ji potkaly až u řádových sester, které se o sirotky staraly. „Byly na nás moc hodné. V sirotčinci jsme byly všechny tři, i když později se jedné z mých sester ujala nějaká rodina. Jeptišky se o nás pěkně staraly. Nejprve jsme byly u 'školských' (františkánek, pozn. redakce) pak u sester boromejek v Chroustovicích. Když se pak řády rušily, byly jsme hodně smutné. Dneska už jsou tam nahoře a někdy si říkám, že se tam za nás snad přimluví,“ líčí seniorka.

V „sirotčinci“ byla Vlasta Kvasničková až do dospělosti. Když přišla civilní správa a zaměstnanci nahradili řádové sestry, dostala na starost dvě malé dcerky tajemnice. „Ale byly milé, hodně jsme je vodily na procházky, také to bylo pěkné,“ vzpomíná. Zato u sedláka, kam se jako dítě předtím dostala, to už taková idyla nebyla. „Vzali si mě do rodiny, ale spíš potřebovali někoho, kdo by jim tam dřel,“ upřesňuje.

Přišla dospělost. Paní Vlasta se zamilovala a čekala svou první dceru, Haničku. „Milý mě ale bohužel opustil a já zůstala s dcerkou sama.“ Později se vdala a malá Hanička dostala další sourozence.

Slzy pomohly

Právě nemoc nejstarší dcerky, mimochodem zdravotní sestry, jí způsobila další zármutek. „Musela několikrát na ozařování, vypadaly jí všechny vlasy, tehdy jsem se hodně naplakala,“ přiznává. Snad se ale řádové sestry skutečně tam někde nahoře přimluvily. Léčba těžké nemoci se vyvinula zdárně. „Dnes už má zase své krásné kudrny,“ usmívá se Vlasta Kvasničková.

Zdraví zradilo i ji samotnou. „Měla jsem velké zdravotní potíže, to ale bylo ještě předtím, než jsem přišla sem do domova. Mám za sebou dva infarkty, z Tanvaldu mě vnuk odvezl doslova za pět minut dvanáct, ale v jablonecké nemocnici mě zachránili. Zhubla jsem tehdy deset kilo. Ale tady jsem je už zase nabrala,“ usmívá se a zjevně spokojeně se kolem sebe rozhlíží. „Mám moc ráda sladké,“ šeptne. „Zato nemám ráda maso, to nepotřebuju vůbec. Nevím, čím to je, pan doktor říká, že stářím. Dneska je všechno stářím!“ zasměje se.

Slavnostní otevření nových prostor a prohlídka vybavení v areálu ISŠ Vysoké nad Jizerou.
FOTO: Škola ve Vysokém představila nové moderní centrum vzdělávání

V Domově ve Velkých Hamrech je prý moc spokojená. „Všichni jsou tu na nás moc hodní. Mám se tu moc dobře, to víte - nevařím, neperu, všechno za mě udělají,“ usmívá se opět. Jediné, co jí tu chybí, jsou zvířata. Pejska si pohladí jen u dcery Lidušky, u které měla po odchodu do domova i svého kocourka. Moc se jí po něm stýská.

Navzdory svému věku i zdravotním těžkostem, které přestála, nesložila ruce do klína. U řádových sestřiček se naučila šít, dokonce se tím i živila. A šicí stroj má i ve svém útulném pokojíku. „Od malička jsem měla ráda ruční práce. Jehla, háček, to bylo moje. Tady šiju, pletu, vyšívám a ještě chodím do keramické dílny. To mě opravdu baví,“ ožije.

Práce ji baví

Dokonce tu má i malou „živnost“. „Ze starých prostěradel našiju utěrky, jsem už takový šetřílek, a když někdo potřebuje založit kalhoty nebo vyměnit zip, také to udělám. Dokonce se sem vrací i pár mých bývalých zákazníků, ale peněz moc neberu,“ brání se. „Říkám si, že sami nemají… Za to si pak ráda zajdu dolů do kavárny na kafíčko. Práce mě baví, to je můj život,“ znovu se usměje, v očích trochu bolesti a hodně laskavosti.

Ptám se jí na recept na život. Pokrčí rameny. „Vyhýbám se tomu, když někdo vzpomíná na šťastné dětství, to by mě trápilo. Ale byl to osud. Myslím, že každý už má někde předem napsané, co ho čeká a čemu se nemůže vyhnout, to se nedá nic dělat,“ dodává. V autě si s dojetím prohlížím pár ručně pletených pruhovaných ponožek. Vzácné zboží a dárek na rozloučenou.