Příjezd do Saně je zážitkem sám o sobě. Autem míjíte čím dál starobylejší stavení, jako byste se vraceli zpět v čase. Jinak se tam ani nedostanete – pěšky je to daleko, železnice sem nevede a autobus nezajíždí. Z Višňové se dostáváte na čím dál menší silničky, až skončíte na jakési lesní cestě, která vás asi po kilometru vyplivne u domu manželů Hauerových. Že jste v Sani hlásá již štít domu. Pyšně. Zdejší lidé jsou totiž hrdí i na to málo, co mají.

Jediné místo v ČR, kde je Polsko na jihu

„Podívejte, nic o nás nepiště a do novin dejte, že tu krásně. Takovýho pstruha, kterého vám na rozmarýnu udělám, jinde nedostanete. To je žrádlo samý sádlo,“ vítá mě František Hauer a mně je hned jasné, že život na konci světa se na myšlení lidí musí podepsat. U Františka, který ihned nabízí tykání, se projevuje neuvěřitelnou bezprostředností a nenuceností. V Sani žije od roku 2000. Zve mě na čerstvě upečený chléb, ale mě více než pečivo zajímá život v „divočině“.

„Tohle je jediný místo v republice, kde je Polsko na jihu,“ vysvětluje mi František Hauer zvláštnost osady Saň. Leží totiž v jižní části výběžku, který zasahuje k našim sousedům.

Dostat z něj, co je na životě v osadě, která čítá jen 3 stálé obyvatele k nesnesení, prakticky nejde. „My jsme si to tady sami vybrali. Les je plný hub, v rybníku máme pstruhy, je tu klid. A hlavně se tady pozná charakter člověka. Dobří přátelé se vždycky vracejí,“ glosuje Hauer.

Bolševici vyhnali starousedlíky

Do řeči se dává i jeho manželka Eva, která se v Sani dokonce narodila. Té vadí na životě v Sani jediné – že je zde málo lidí. „Víme, že brzy budou v Sani jen chalupáři, až my umřeme. Ale tak už to jednou za komunistů bylo,“ připomíná mi a její manžel přikyvuje. „Bolševici tenkrát vyhnali mnohé starousedlíky. Přijelo třeba auto a vystěhovali bábu z baráku. Ředitel z Elitexu chtěl dům, ve kterém bydlela, jako víkendovou chalupu. Bábu nastěhovali do paneláku. Za půl roku umřela,“ vzpomíná.

Čtyřicet let totality se podepsalo i na názvu osady. Do roku 1948 se jmenovala německy Zahne. Pak Saň. Manželé Hauerovi jí říkají Cány, jak je zde prý zvykem.
„Byla to nejúrodnější část Frýdlantska, jsme v Žitavské pánvi. Pěstovaly se tu brambory, obilí, byly tu sady. Dneska tu není nic. Jen my,“ nahlas přemýšlí František, ale v jeho hlase není ani památky po nostalgii nebo smutku. Naopak. Samota mu vyhovuje. „Nic nám tu nechybí. Dokonce i internet máme. A nemyslete, nežijeme sto let za opicemi,“ přesvědčuje mě Eva Hauerová a její muž přikyvuje.

Tři tisíce z platu dáte jen na benzín

O životě na konci světa ví své i starostka Višňové, kam Saň spadá, Vladimíra Erbanová. Ta žije na Višňovsku od narození. „Už jako dítě jsem se chodila do Saně koupat do místního rybníka. Lidi tady, to byly vždycky takové ty typy do nepohody,“ přemýšlí nahlas. „Zlobí tu signál, občas spadnete do polského. Když máte roaming, přijde účet jako hrom. A bez auta tady nedáte ani ránu. Počítejte, že za dojíždění dáte 3 tisíce z platu,“ vysvětluje mi starostka, proč většina mladých lidí z Višňovska končí v Liberci. „Rádi se sem vracejí, ale jen na víkend. Jednou to tady asi vymře, ale dokud budou existovat lidé jako manželé Hauerovi, je ta doba daleko,“ dodává Erbanová.