Když vcházím do budovy krajského úřadu, už zdálky mě vítá dětský křik. Je ráno a lidé jsou v práci, takže většina návštěvníků Dne otevřených dveří je z místních škol. Hlavním tahákem je pro děti vyhlídka v 17. patře budovy, odkud je vidět Liberec jako na dlani, ale poté, co děti zjistí, že mohou jet historickým výtahem páternosterem, nejde je udržet ani na řetězu.

Mnohé si projedou trasu až do strojovny, kde se kabina výtahu přesune do opačného směru. „Fakt nás to neslisuje?“ je slyšet dětský hlásek, ale radostné vřískání těch, co znovu vyjeli na světlo před nimi, dává tušit, že pár vteřin v temnotě je pro ně zážitek dne.

Vyhlídka na budově děti dlouho nezdrží, je větrno, zima a prší, jako by byl listopad. Mnohem více je láká vyhřátá kancelář hejtmana Stanislava Eichlera, který děti vítá a čelí osobním otázkám. „Volno jsem si nevzal, normálně pracuji,“ předesílá hejtman, zatímco vyřizuje jakousi korespondenci, ale to už se spouští sprcha otázek, například co hejtman dělá, když nic nedělá, čím chtěl být jako malý kluk, kdy chodí z práce a do práce.

Děti se tak dozvídají pro ně možná překvapivou skutečnost, že být v 7.00 hodin ráno v úřadu a ve 21.00 večer doma, je pro hejtmana běžný pracovní den. Těch, kteří přemýšleli o budoucí dráze politika, mezi nimi v ten okamžik rapidně ubylo. A hejtman si možná uvědomil, že více než tisícovka malých návštěvníků dokáže být neodbytnější, než zapálená opozice při zasedání zastupitelstva.

Podzemí láká. Zvědavce i zloděje

Opouštím budovu krajského úřadu a mířím do Lucemburské ulice, kde se nachází vstup do libereckého podzemí. Největší protiletecký kryt ve městě je nenápadně schován ve svahu a nic nenasvědčuje, že ve svých útrobách je na kilometry dlouhý. Otto Böhm, skladník, údržbář a zároveň průvodce podzemím zná ale každý centimetr štoly, která byla kdysi budována jako tunel pro narůstající dopravu. Odemyká masívní zámek a neopomíná zdůraznit, že několik drzounů už proniklo dovnitř, aby si odnesli pro ně bezcenné předměty. „Vyvrtali zámek a nandali tam svůj vlastní,“ kroutí hlavou Böhm.

Ale to už míříme do hloubky. Srdce Liberce je klaustrofobní, studené a vlhké. Blikající nervózní světlo zářivky, sedmistupňová stabilní teplota a stoprocentní vzdušná vlhkost není nic pro mě. „V roce 1954 proběhla poslední rekonstrukce, od té doby se tu nic nezměnilo. Všechno je původní,“ chlubí se průvodce.

Prohlížím si tak škodovácký generátor, staré toalety, vzduchové a prachové filtry, masívní železné dveře i rekvizity jako vypadlé z dávných cvičení CO. Dozvídám se, že kryt by dokázal pojmout až 1 500 lidí v případě války. Dokonce ho jednou testovali: několik dobrovolníků zde strávilo 72 hodin, bez elektřiny, jen tak. Hrozná představa. Se sevřeným hrdlem míříme ven. „Tady nemáte ponětí o čase, nevíte jestli je den nebo noc. Je tu furt stejně. Nedivím se, že někomu se z toho dělá zle,“ loučí se se mnou Otto Böhm.