Machnín, pojmenovaný podle manželky purkrabího Viléma z Donína Machnadorf, později známý jako Machendorf, byl ponejprv osadou zemědělců, sestávající se jen z několika málo domů. I když se v blízkém okolí, tedy na Ovčí hoře a později v Panenské Hůrce, těžily rudy olova a stříbra, zůstával Machnín převážně útočištěm zemědělců. Z říčního hamru, kde se rudy později zpracovávaly, zbyl jen název hradu nad Machnínem – Hamrštejna.

Historická pohlednice nahoře (foto: archiv Egona Wienera) ovšem pochází až z daleko pozdějších časů, přesněji z počátku 20. století. Machnín byl tehdy téměř stoprocentně německou obcí. Jeho součástí již byly i sousední obce Bedřichovka a Karlov a byl zde hlavní zdroj vody pro celý Liberec – plnil se odsud totiž hlavní městský vodovod. Městečko má již i vlastní hřbitov s malou kapličkou, dvě školy a co nevidět začne stavba Nové čtvrti – třiceti nových domů i s pseudogotickým kostelem Božího srdce Páně. Přes Nisu již také nějakou dobu vede viadukt, po kterém dodnes jezdí vlaky do Liberce. Po silnici už tehdy šlo dojet do Chrastavy či Kryštofova údolí.

Po druhé světové válce potkal Machnín podobný osud jako zbytek Liberecka – odsun Němců, příchod nových obyvatel a kolektivizace zemědělských podniků. Od roku 1980 je Machnín 33. čtvrtí města Liberce – dodnes.