Hrál první housle

František Šťastný měl podle svých slov pestrý život. Jeho převážnou většinu strávil v Liberci, chvíli ale bydlel i v Praze. „Nechtěli jsme tady zůstat za války, všichni jsme se odstěhovali. Já do Prahy. Ale po roce 1945 jsem se hned vrátil," vzpomíná.

Po návratu začal hrát jako houslista v opeře Šaldova divadla. Chvíli pak hostoval v Egyptě, kde strávil dva a půl roku. Dodnes na angažmá vzpomíná a dokonce si pamatuje i některá arabská slova. Bez mrknutí oka třeba napočítá do deseti.

Čerstvě stoletý muž je ve výborné kondici. Jak to dělá? „Málo jím, hodně spím, mezi dědky nechodím," odpovídá se smíchem. A pozitivní postoj ke světu doporučuje.

I ve stovce je oslavenec stále v kondici. Díky pohybu a radosti

Ostatně veselá mysl stojí podle něj spolu s každodenním cvičením a dostatečným pohybem za tím, že se o sebe ve sto letech sám výborně postará. „Jen obědy nevařím. Chodím jíst do Základní školy tady na Broumovské a jsem spokojený. A teď přes léto mi vaří dcera," řekl Šťastný.

Jediný potomek, dcera Eva Kovačičová, tatínkův životní optimismus zdědila. „I když nejsem úplně jako táta, ten vidí všechno v těch lepších barvách," usmála se.

Sama se narodila v Praze a žije tam. Rodiče se rozvedli, když byla ještě malá. „Do Liberce jsem ale jezdila. Každé prázdniny za tatínkem a babičkou a dodnes je tady trávím," vysvětlila.

A přidává jednu ze vzpomínek, která zároveň dokládá, že se stejně jako její otec ráda směje.

„Odmala jsem chodila s tatínkem do divadla. Sedávala jsem v první řadě, abych na něj dolů při opeře viděla. A jednou jsem během představení jedla bonbóny a házela na něj papírky," řekla se smíchem drobná žena.

Rád čtu a chodím

František Šťastný dodnes hodně chodí. Během života prochodil celé Jizerské hory, nejraději má ale Malou skálu. „Ještě nedávno jsem jel vlakem do Rychnova u Jablonce a šel nahoru na Frýdštejn. A pak dolů až k Jizeře. Teď už tam ale asi nepojedu," řekl.

Každé ráno si ale nezapomene zacvičit. Rozcvička podle něj musí být. Dříve byla i nutností, protože si díky ní rozcvičil ruce a ramena ztuhlá od dlouhého držení houslí a smyčce. Dneska už je to jen příjemný zvyk.

Přes den rád čte. Není se tak co divit, že mezi dárky k významnému jubileu je i jedna kniha. Jmenuje se Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. „Tuhle knížku mi dal pravnuk. Prý je to sranda," dodal oslavenec s tím, že už se těší, až se do ní začte.