Podle ředitelky Muzea Českého ráje v Turnově jde o jediné místo na světě a technologii zná už dnes jen hrstka lidí. I to byl důvod, proč světový unikát loni přihlásila do seznamu kulturního dědictví UNESCO. Na verdikt se netrpělivě čekalo koncem listopadu.

Žádost neuspěla. Zatím. Komise složená ze zástupců různých zemí světa chce doložit další podrobnosti. „Je třeba si uvědomit, že UNESCO je orgánem Organizace spojených národů, kterou tvoří 182 zemí s různými kulturami i náboženstvím. To, co je pro Čechy nebo Evropany naprosto jasné, nemusí být srozumitelné pro jiné,“ objasnil Marek Kulhavý, předseda představenstva firmy Rautis, která od 90. let jako jediná tradiční výrobu udržuje.

NEVZDÁVAJÍ TO

Jako příklad Kulhavý uvedl zápis výroby modrotisku, která na rozdíl od perličkových ozdob letos uspěla. „Tam bylo důležité, že nominaci podávalo společně několik zemí (Česko, Slovensko, Rakousko, Německo a Maďarsko). Pro komisi bylo zásadní, že se dokázaly dohodnout a sjednotit,“ ilustroval Kulhavý.

A i když se unikátní sklářská technologie na seznam zatím nedostala, pro ponikelskou manufakturu je už samotná nominace velkým uznáním práce všech lidí, kteří se na ní podílejí. „Největším přínosem je ocenění všech těch generací,“ dodal Kulhavý.

To, že ponikelské vánoční ozdoby zatím na seznamu nejsou, nepovažuje za žádnou prohru. „Ozdoby z Poniklé neostrouhaly. Důležité je, že nominace nebyla zamítnuta,“ zdůraznil. O zápis se bude turnovské muzeum, které je spolu s ministerstvem kultury předkladatelem žádosti, ucházet znovu. Doplněnou žádost chce ředitelka turnovského muzea a etnoložka Vladimíra Jakouběová předložit v březnu.

Česko už má na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO celkem šest zápisů. Kromě výroby modrotisku je to také sokolnictví, český masopust, slovácký verbuňk, moravská jízda králů a loutkové divadlo.

Z HISTORIE

Ručně zhotovené perličky se začaly vyrábět v Poniklé začátkem minulého století. Téměř v každé chalupě se vyfukovaly ze skleněných tyčí, stříbřily se, barvily, řezaly a navlékaly na drátky. Do práce se zapojily celé rodiny, od dětí až po dědečky. Ve 20. a 30. letech minulého století se ozdoby vyvážely do celého světa. Tehdy zažily svůj rozkvět.

Oblíbené jsou dodnes. V ponikelské manufaktuře vyrobí ročně až 150 tisíc kusů podle 20 tisíc vzorů. „Lidé se často diví, že jsou naše ozdoby poměrně drahé, ale 90 procent představuje lidská práce. Pokud by měla cena kopírovat skutečné náklady, musely bychom zdražit zhruba o 70 procent,“ vysvětlil Kulhavý.

Dalším důvodem obliby ponikelských ozdob jsou příběhy. „Pro někoho znamenají vzpomínku na dětství, pro jiného jsou svázány s tím, že si je u nás vyráběl s dětmi. I naši zákazníci jsou specifičtí. Vzpomínám si, že nám napsala asi osmdesátiletá paní, že tesař Josef v našem betlému by podle ní měl mít hnědou čepici a Marie by neměla být tak smutná. Dopis jsme nehodili do koše, ale betlém jsme upravili podle jejího přání a poslali. Ona nám za to u nich ve vesnici uspořádala jarmark,“ vylíčil Kulhavý, který se svou ženou Bárou pokračuje v rodinné tradici. „Byli jsme jediní, proto jsme výrobu ani v nelehkých podmínkách nepoložili. Jinak by skončila a ozdoby už by byly jen ve starožitnictví,“ popsal už dříve Kulhavý.

Vánoční ozdoby ale nejsou jediným artiklem, které se tu z foukaných perliček vyrábějí. „Nedáno jsme vyráběli ženicha a nevěstu na svatební stůl až do Venezuely,“ uzavřel.