V čem přesto vidíte ten základní rozdíl mezi dětmi před 20, 30 lety a těmi současnými?
Ten základní je asi v tom, že jak je při současném hektickém způsobu života méně času v rodinách, jsou dnešní děti mnohem samostatnější. Na druhou stranu, právě proto, že se s nimi o jejich problémech nikdo moc nebaví, všechno hrozně rychle vzdají. Místo toho, aby si řekly „nejde mi to, tak musím zabrat“, jdou od toho pryč.

Já naopak slýchám, že dnešní rodiče mají na děti přemrštěné nároky. Jakou máte zkušenost vy?
Někteří rodiče na dítě tlačí už dokonce na národce. Bohužel si děti z toho odnesou jedno: Když nebudu nejlepší, tak to stejně nemá cenu a radši to vzdám. Trochu mi to připomíná tlak některých trenérů, kterým nejde o celkový rozvoj dítěte, ale pouze o výsledky. Na psychiku dětí to působí velmi špatně.

V čem vy osobně vidíte klady a v čem naopak zápory současného školství?
Z těch pozitivních věcí vnímám třeba to, že na druhém stupni se s dětmi už docela dobře diskutuje, mají přehled. A co jim opravdu sám závidím, je jazyková vybavenost. Naopak v čem nám ujel vlak, je ztráta učňovského školství. Toho, myslím, budeme jako národ litovat. A také dobře nevidím současnou podobu inkluze.

Proč?
Když takové dítě vidí, jak hrozně mu ujíždí vlak, tak se buď obrní, nebo to vzdá. Když si vzpomenu na zvláštní školy, tak tam měli žáci i jiné učebnice a hlavně se na ně kladly odpovídající nároky, takže i při svém znevýhodnění mohli dostávat odpovídající známky, jedničky, dvojky. Ty děti tam žily v poklidu, chodily tam rády, kdežto tady úspěšné ani šťastné nejsou. Jedničky nemůže dítě přeci dostat za to, že na to má „papír“ z poradny.

Zmínil jste zánik učňovského školství. Je to jedna z věcí, která se podle vás totálně nepovedla?
Všechny volební partaje mají vždycky v programu obnovit učňovské a odborné školství, vrátit řemeslu zlaté dno, jenže to po volbách vždycky usne. Jednou jsem byl ve škodovce. Nejenže tam mají učňák a školu včetně internátu a když se žák snaží, i možnosti stipendia, ale co je hlavní mají jistotu, že získají zaměstnání. Ale to si může dovolit škodovka nebo jiný velký zaměstnavatel. Pokud ti menší nebudou mít nějaké výhody jako nižší daně nebo třeba legislativní povinnost, že učni musí ve firmě po nějaký čas zůstat, tak na to pochopitelně nikdo nekývne. Tady nám vlak ujel, a to nemluvím o tom, že i kdyby byly učňovské školy, nejsou mistři. Dovednosti jim zkrátka nemá kdo předat. Je to ale i chyba rodičů, kteří pořád berou učňák jako něco podřadného.

Co vám ještě na současném školském systému vadí?
Že dnes děti zbytečně přetěžujeme. Když si vzpomenu na své syny, tak snad celý půlrok v první třídě dělali všelijaké šnečky a biče, dnes by podle výchovného plánu už měli číst, psát i počítat. Nevím, kam to všechno ženeme.

Co v tom můžete dělat jako ředitel školy? A kdo je za tenhle stav zodpovědný? Ministři?
Já si myslím, že každý šikovný ředitel dokáže to podstatné vyselektovat, nejhůř jsou na tom tam, kde slepě dodržují osnovy. Jestli za to může ministr, těžko říct, když se každé čtyři roky mění, a to ještě v tom lepším případě. Určitě v tom ale hrají roli ministerští úředníci. Každý se pevně drží svého křesla. A aby ukázal, že si ho zaslouží, tak musí něco vymyslet. Kdyby nevymyslel, mohl by o to křeslo třeba přijít, takže pak bytní administrativa, byrokracie i osnovy.

Vy hodně využíváte Komenského přístup škola hrou. Byla jsem přítomna vaší hodině občanky, silně nepopulárního předmětu, kde jste sedmákům dokázal velmi názorně představit systém a podstatu komunálních voleb. Nechcete se podělit o své zkušenosti?
Já jsem zatím vynechal učebnici. Ano, snažím se dodržet plán, ale snažím se i to nezáživné, jako je třeba jednání zastupitelstva nebo rady městyse, probírat tak, aby dokázali říct, co si pod tím sami dovedou představit. Hodně se mi také osvědčilo nechat poslední minuty vyučování k vyjádření jejich názorů a stížností. Co by chtěli ve škole zlepšit, co se jim nelíbí, ale zároveň se je snažím vést k tomu, aby jen nekritizovali druhé, ale zamysleli se nad tím, jestli na problému nemají sami svůj podíl a snažíme se najít nějakou spojnici. Ale to myslím dělá řada učitelů. Také se snažíme vtáhnout děti do dění ve škole. Třeba jsme vymysleli anketu o nejlepší obědy. Celý měsíc mohli hodnotit a ty nejlepší, které si vybrali, jsme jim pak jeden týden vařili. Samozřejmě to tak není pořád, ale podstatné bylo , že ze 170 dětí jich každý týden 150 hlasovalo. Zapojilo se do spolurozhodování a to je přeci výborné!

Co by měl umět dobrý učitel. Jaké jsou základní vlastnosti dobrého kantora?
To by měl říct asi někdo jiný, ale podle mého jsou to za prvé vlastní znalosti a poznatky. Za druhé tolerance k dětem, rodičům, ale i sami k sobě, protože i to je velmi těžké. Empatie k žákům. Přiznám se, že jsem dlouho netušil, kolik rodin je dnes nefunkčních, rozvedených. Pořád jsem si myslel, že to číslo padesát procent není pravda. Ale je a vidím tady i hodně poměrně smutných případů a to jsme malá škola. Takže když se ve velkých městech řekne: dítě ulice, začínám chápat, jak to některé děti mají složité.

Jak vidíte mladé učitele? A jsou? Nebo s titulem magistra hledají uplatnění jinde?
Já tu zkušenost nemám, protože tu mám výborné letité praktičky, ale je pravda, že sehnat kvalitního matikáře, chemikáře nebo fyzikáře je dnes opravdu problém. Na druhou stranu mám kamarády na škole v Železném Brodě, jsou mladí, u dětí oblíbení a školu táhnou. Ale že by se někdo hnal a hlásil na ty stěžejní předměty, to fakt není.

Nedávno jsem četla o učitelce, která se styděla ve společnosti říct, co dělá. Je společenská prestiž kantorů opravdu tak nízká, jak se tvrdí?
Kdyby byla nějaká tabulka prestižních profesí, tak jsme jako učitelé hodně dole.

Čím to je? Nízkým finančním ohodnocením ve společnosti, která měří úspěch podle příjmu?
Myslím, že dřív se rodiče postavili za učitele, dnes je to naopak. Přitom ta práce je velmi náročná, pořád jste jednou nohou v kriminále, kdyby se dítěti něco stalo… ale ta prestiž povolání je skutečně hodně nízká…

Ale kam se ztratila? Je to tím, že v 90. letech přišla demokracie, ale my se nenaučili, že ke slovu můžu se váže i termín musím, prostě svoboda bez zodpovědnosti, možná úcty k druhým?
Nevím, jestli to přišlo hned v roce 90, ale v devadesátých letech určitě tak, jak říkáte, demokracie ztratila mantinely. A když nemáte mantinely, můžete si dovolit cokoliv. A tím myslím celou společnost.

Slyšela jsem od mladých učitelů, že se jim po nástupu do školy málokde věnují. Opravdu je to tak potřeba?
Možná nemají zpětnou vazbu, neslyší od starších kantorů „tohle děláš dobře, tohle je jinak“. Ale jestli si myslí, že přijdou učit a budou mít nějakých sto dnů hájení, tak to jsou na omylu. Možná by měli mít víc praxe už při studiu. Dětský svět je drsný svět, jeden z nejdrsnějších a upřímně říkám, že poté, co jsem se po letech vrátil znovu za katedru, upřímně obdivuji kantory a kantorky, kteří to vydrželi dělat po celý svůj život.