Akce pro všechny táty s dětmi bez rozdílu věku. Sraz na dětském hřišti. S sebou čelovku, baterku nebo lucernu. Osmatřicetiletý Matěj, který si plnovousem přidává pár let, dočetl nahlas text události na facebooku a tázavě se podíval po manželce.

„No přece nebudeme sedět zase celé odpoledne doma,“ dodal. Druhou variantou bylo dětské filmové představení. „Je to jen pro táty, nebo můžem vzít mámu s sebou?“ zvedla temně modré oči vzhůru čtyřletá Jasmína a odfoukla si ofinu. „Jasně! A berem i babi a Matouše v kočáru,“ zavelel otec s direktivním doplněním: „Beru všechny baterky. Než naleju petrolej do lampy, ať jste vypravený.“

Akci připravuje tradičně Jednota bratrská ve Vratislavicích. Přesně ve stanovenou dobu čekal na příchozí rodiny nefalšovaný mnich v hnědé kutně, respektive bratr Petr. „Pojďte blíž, abychom se rameny dotýkali,“ pobídl sametový hlas, z kapuce vykoukl nejprve široký úsměv lemovaný vousem a pak i hnědé oči.

Děti, převážně školáci, se poslušně semkly i s rodiči v kruh. „Máme před sebou hodinku putování za pokladem templářů, cestou jim ale z děravé pokladnice některé mince vypadly. Pojďte, půjdeme je tedy hledat a snad i najdete ten poklad největší,“ navnadil všechny, i přestože od koupaliště Sluníčko přes louku docela foukalo.

„Myslíte, že projedeme s kočárkem? Matoušek usnul,“ hlesla omluvně Kateřina a popostrčila dopředu jen manžela s dcerkou. „Co neprojedem, to pronesem, vezměte to tudy. Vidíte dole to světýlko? Tam jdeme,“ poznamenal druhý z organizátorů bratr Jirka. Netušil, jak daleko malá kolečka kočárku dojedou. Jen k lesu. Pak přišlo bahno.

„Chlapi, vy jste úžasní,“ zářila mladá maminka. Každou stranu kočárku uchopil jeden z tátů větších děti, které už mohly jít samy. Bahno, nebahno, potok, nepotok… „Tady jsou další penízky,“ volal školák na ostatní. „Já už mám dva, kdo ještě nemá?“ dodal. Přihlásily se dvě holčičky. Za pár okamžiků zazněla výzva od dalšího chlapce. Všechny děti, i ten spící Matouš v kočárku, musely mít stejně…

„Pojďte ke mně po rodinách. Našli jsme truhlu,“ vyzval mnich účastníky. „Dáš mi všechny čokoládové peníze, aby ses mohla do truhly podívat?“ zeptal se Jasmíny. Bez hlesu mu všechny, až na jeden, co měla v puse, podala. „Jsi hodná. A teď můžeš spolu s rodiči a babičkou otevřít truhlu a posvítit do ní. Uvidíš to největší štěstí,“ řekl s dramatickou pauzou mnich.

„Jé, to jsme přece my,“ zavýskla holčička při pohledu do zrcátka a smála se na celé kolo. Mladým rodičům se zalily oči slzami. Mlčky se políbili a sevřeli v náručí holčičku. Mnich na mne mrknul, přesně tohle chtěl. Největší štěstí je, když může být rodina spolu.