V tomto případě však nešlo o bar micva, nýbrž bat micva. „Bar je hebrejský výraz pro syna, bat pro dceru,“ vysvětlil rozdíl Michal Hron, předseda Židovské obce Liberec. Náboženskou zkoušku dospělosti tu totiž skládala dívka. Dvanáctiletá Anička Weberová z Prahy. V ortodoxních proudech židovství něco neslýchaného. Liberecká obec patří k těm několika liberálním u nás. 

BAT MICVA

Je sobotní dopoledne a v liberecké synagoze, která stejně jako krajská knihovna stojí na místě té před válkou vypálené nacisty, se světí šabat. Den odpočinku. Ten dnešní má ale další rozměr. Když díkuvzdání končí, vyzve rabín droboučkou dívku, aby přišla před asi padesátku věřících. Jsou mezi nimi mladí i staří, děti a také několik cizinců. Pozvaných i náhodně kolemjdoucích. 
Anička předstupuje a ze skříňky je obřadně vytažen svitek Tóry. Pět knih Mojžíšových, tedy část Bible. Číst z ní mohou pouze dospělí. První čtení Tóry na veřejnosti je tak pomyslným krokem k dospělosti. Chlapce čeká ve 13, dívky ve 12 letech. Jde o věk, kdy jsou děti schopny pochopit náboženskou i společenskou zodpovědnost za tento krok. Anička předčítá a zpívá v hebrejštině. Té se věnuje od září. „Těžká není, obtížná je jen při čtení, protože nemá samohlásky,“ odpovídá. Pak následuje nejobtížnější část zkoušky. Anička musí přečíst vlastní výklad pasáže. I té se zhostila na výbornou. 

ZKOUŠKA DOSPĚLOSTI

„Pokud je schopen mladý člověk přečíst část Tóry, text analyzovat a vysvětlit v současném kontextu, je to obrovský přínos nejen pro něj samotného, ale i pro celou komunitu,“ zdůraznil rabín David Maxa. Správně by bylo říct budoucí rabín. David Maxa je totiž jedním z pouhých dvou českých studentů prestižní Abraham Geiger College v Berlíně, kde se na svůj úřad připravuje. V ČR žádná taková škola není. 
Pak čtou z tóry rodiče dívky. Následují požehnání přítomných, které Anička v doprovodu rabína dokola obejde, kruhový tanec, radostný zpěv židovských písní. 
Na závěr obřadu prší na hlavu dívky bonbóny. Nic ponurého a nebýt posvátného svazku tóry a náboženské symboliky, šlo by o obřad velmi civilní a hlavně – velmi slavnostní.
„Já se cítím pořád stejně, ale jsem ráda, že mám svou bat micva. Přišlo mi to samozřejmé, když je mi dvanáct a půl,“ říká Anička, když přijímá dárky a na oplátku rozdává přítomným červené šňůrky jako symboliku jejího kázání biblického příběhu o červené krávě. Radostnou atmosféru vnímají stejně i lidé ze společenství, včetně Aniččiny matky Kateřiny Weberové. „Máme rádi zdejší synagogu i zdejší lidi. Není pro nás zatěžko jezdit sem z celou rodinou, Praha zas není tak daleko,“ říká. Ona sama k židovskému náboženství konvertovala. 
„Podle ortodoxního výkladu je Židem ten, kdo se narodí židovské matce. Ale Židem se může stát i ten, kdo má židovského otce, či předky. Za minulého režimu bylo velmi těžké se k náboženství veřejně přihlásit,“ podotkl rabín, podle něhož k náboženství našla cestu i řada lidí, které židovství zkrátka oslovilo. 
Stejně jako jiné přilákalo v dospělém věku křesťanství a stanou se katolíky nebo evangelíky. 
„Lidé berou dost často naše náboženství a naše rituály jako něco zvláštního, exotického. Jako něco z jiné kultury. Tohle je jedna z příležitostí ukázat, že jde naopak o něco velmi přirozeného,“ dodal rabín. 
Podle něj se k bar i bat micva chystají v dohledné době další mladí čekatelé.

MINULOST SE NESMÍ ZAPOMENOUT

Židovská obec v Liberci má v současné chvíli zhruba 60 členů, praktikujících je podle Michala Hrona zhruba šestina. Před válkou žilo v Liberci asi 1600 Židů, více než polovina se stala obětí holokaustu.