„Vždycky když slyším o někom, kdo si v přírodě nalezené václavky nasadil v dobré víře do zahrady, musím nevěřícně kroutit hlavou," svěřuje se guru našeho houbového seriálu, mykolog Zdeněk Pelda. Jak vysvětluje, václavka vám totiž spolehlivě zlikviduje všechny dřeviny, včetně zdravých a mladých jedinců. Napadá jehličnaté i listnaté stromy, které brzy umírají.

Populární je václavka pro svou jedinečnou chuť, která vynikne zejména v guláši. I tady je ale malý háček. Pro svou mírnou jedovatost se musí houba alespoň 20 minut povařit, jinak si zaděláváte na střevní a žaludeční potíže. Citlivější jedinci dokonce václavku nesmějí jíst vůbec.

Václavek je celá řada a dokonce i odborníci se neshodnou na přesném určení, proto se spokojme se zjednodušujícím označením václavka obecná. Zaměnit ji lze s podobnou, ale větší a tmavší šupinovkou kostrbatou. I ta je ovšem jedlá, i když ne tak dobrá jako václavka.

Václavky rostou až do listopadu vždy na nebo poblíž napadeného dřeva. Sbírat jí lze buď u paty stromu či pařezu, výjimečně ji lze utrhnout i ve výšce několika metrů.

Zajímavostí je, že jistý americký druh václavky byl vědci vyhlášen za největší organismus na světě. Nešlo pochopitelně o plodnici, ale o rozlohu jediného podhoubí, které zabíralo plochu 1 200 fotbalových hřišť. Houba je stará přes 2 400 let a kdybychom ji vytáhli nepoškozenou ze země včetně všech vláken, vážila by přes 100 tun.