Říká, že Gambrinus je nejlepší pivo na světě a neplánuje ve svém Fajx Restaurantu „G“ žádné výrazné změny, i když zlepšovat je podle něj stále co.

Vzpomínáte si na svůj nástup do této hospody?
Ten první den mám před očima, jako by to bylo včera. Bylo mi 25 let, předávající vedoucí mi vysypala všechny klíče od hospody na hromadu a řekla: „A teď si s tím dělejte, co chcete!“ Před mým nástupem hospoda fungovala dva roky a já byl čtvrtým vedoucím. Nadřízení mysleli, že tady vydržím čtvrt roku, já tipoval roky dva. (Smích)

V podniku jste už třicet let, jaká piva jste tu čepoval?
Odjakživa se tady čepuje Gambrinus a podle mne a mých štamgastů je to nejlepší pivo na světě. (Smích) V dobách minulých se nemohla vyvážet desítka do jiného kraje, než kde se vařila, proto jsme byli rádi, že můžeme čepovat 12° Gambrinus alias Géčko. Po změně režimu nám zůstal v genech zakódovaný ležák, proto dnes čepujeme Gambrinus Premium z tanku a pro fajnšmekry jsme přidali ještě sudový Pilsner Urquell, což se ukázalo jako dobrý tah. Máme ale i lahvová piva - nealkoholický Birell světlý i polotmavý, všechny tři speciály Master a Gambrinus světlý i jedenáctku Excelent.

Někteří výčepní experimentují, zkouší piva z různých pivovarů, co vy?
Nejsem zastáncem experimentů se základním, respektive osvědčeným sortimentem. Štamgast má vědět, na co jde. Místo pokusů se věnujeme kvalitě, například každý týden poctivě sanitujeme „pivní trubky“. Hned na první pokus jsme v červnu 1999 získali od Prazdroje certifikát kvality za vynikající péči o čepované pivo - má historicky nízké číslo 169 – a pravidelně ho pokaždé obhájíme. Chodí k nám už čtvrtá generace hostí, takže se dá usuzovat, že jsou spokojeni jak s kvalitou, tak s výběrem piva.

Jakými změnami prošla vaše pivnice za těch třicet let?
Největší změnou byla pravděpodobně privatizace, když jsem byl fakticky donucen si ji koupit. Také se neustále snažíme zlepšovat naše služby, ať už to bylo zavedení tankového piva nebo instalování klimatizace. Zlepšovat se musí pořád, v tom konzervativní nejsem.

Prý jste dokonce vyhořeli. Co a kdy se vlastně stalo?
V listopadu 2007 spojením nešťastné náhody s trochou nedbalosti vypukl v restauraci požár. Škoda byla zhruba čtvrt milionu, ale díky nasazení personálu a přátel jsme byli schopni obnovit provoz už po třech dnech a událost se tak naštěstí nestala smutným milníkem historie hospody.

Potkal jste ve své restauraci nějaké zajímavé lidi?
Prošlo jich tudy hodně a naši štamgasti představují globální sociální průřez. Byli a jsou mezi nimi třeba český námořník, francouzský důchodce, člen Národního divadla Slovinska, reprezentační trenéři ČR, SR, Slovinska, Rakouska, Německa a další ve skocích na lyžích, mistři světa a olympijský vítěz ve skocích na lyžích, herci, zpěváci a další umělci celorepublikového významu, dokonce až z Prahy. (Smích) Taky před- i polistopadoví politici všech barev a vyznání, ale samozřejmě i lidé nejen z Lomnice a širokého okolí. Trička s naším logem jsou nošena a nebo visí v hospodách v mnoha zemích světa.

Co vás na práci výčepního baví a drží vás v ní?
V pohostinství se pohybuji již čtyřicet let a za tu dobu jsem prošel republiku, tehdy ještě federální, od Aše až po tu Čiernu, od „zaplivaných čtyřek“ po „nóbl“ restauranty ve Vysokých Tatrách a Olomouci. A zjistil jsem, že všude žijí lidé, kteří jsou zajímaví a které člověk může v životě poznávat.