Tomáš Beneš
Narodil se a žije v Liberci. Mnoho let pracuje v Jablonci, v lezecké Makak aréně. Příznivci lezení ho určitě dobře znají pod přezdívkou Tříska. Je provozním správcem stěny, kterou provozuje společnost Makak Climbing v bývalé jablonecké výtopně Brandl. V lezeckých šlépějích kráčí i jeho syn.

Největší lezecká stěna v Libereckém kraji, Makak aréna v Jablonci nad Nisou, se pro jejího vedoucího Tomáše Beneše stala druhým domovem. Že v ní tráví většinu času, o tom není pochyb. Ale určitě si v ní od rána do večera neužívá nejrůznějších lezeckých cest, které jsou v aréně pro návštěvníky připravené.

Jak jste se dostal do Makak arény a k lezení vůbec?
Když jsem před osmadvaceti lety hledal brigádu, nastoupil jsem ke kamarádovi do firmy Makak. Dělal jsem na dílně. Objem výroby se zvyšoval a my jsme potřebovali větší prostory. Tak jsme skončili v prostorách, kde později vznikla horolezecká stěna. A protože to byly prostory opravdu velké, napadlo nás v jedné z hal vybudovat horolezeckou stěnu.

Čím se firma Makak zabývá?
Vyrábí chyty a horolezecké stěny a dodává je do celého světa.

A kdy začala fungovat aréna?
Letos na podzim to bude deset let. Tehdy jsem dělal ve firmě mistra, pak jsem přešel do arény jako instruktor a dnes jsem její vedoucí.

A v té době jste se už věnoval lezení?
Ano. Lezu od deseti let, takže už skoro sedmatřicet roků.

Kdo vás k lezení přivedl?
Můj učitel na základní škole. S ním jsme v osmé třídě byli na čtrnáctidenním školním výletě ve Vysokých Tatrách. Tehdy jsme spali v tělocvičně ve spacáku, vařili jsme si na vařičích. Každý den jsme chodili po horách, plnili různé úkoly, sbírali jsme body. Chodili jsme tam i do skal, kde jsme poprvé zkusili lezení. A to mě chytlo natolik, že jsem u něj zůstal dodnes.

Je rozdíl lézt venku a na umělé stěně?
Určitě ano. Na umělé stěně je menší nebezpečí úrazu, pokud lidé dodržují to, na co je upozorňujeme, než začnou. Je to relativně bezpečný sport. Když už k úrazu dojde, je to většinou z nedbalosti lidí. Máme v aréně kamerový systém, takže vidíme, jak se na stěně chovají a hlavně, kdyby se něco stalo. Na horách je lezení víc nebezpečné, velkou roli při tom venku na skalách hraje psychika.

Na jakých skalách jste s lezením začínal?
Na pískovcových v Čechách. A bylo to v době, kdy ještě u nás žádné stěny nebyly. A v zahraničí vznikaly ty plně první. To bylo přibližně před pětatřiceti roky ve Francii. A hned se tam v lezení konaly i první závody.

Lezectví se věnuje už mnoho let. K tomuto sportu ho přivedl učitel na základní škole. A teď už své bohaté zkušenosti předává Tomáš Beneš jak dětem, tak i dospělýmZdroj: Deník / Dagmar BřezinováMěl jste někdy strach?
Určitě ano. Z mládí mám asi dvacet zlomenin, všechny z lezení. Tehdy jsem byl při lezení takový „bezmozek“, nepřemýšlel jsem u toho, moc se mi to líbilo a bavilo mě to. Je to silný zážitek, velké dobrodružství a adrenalin. A to k tomu taky patří. Když se pak dostanete až na vršek, je pěkné počasí, natáhnete se na sluníčkem vyhřátý vršek a koukáte do nebe, je to nádherný pocit.

Na čem jste začínal, kde jste lezl poprvé?
Začínal jsem na nejlehčích cestách, na pískovci. Tehdy nebyly ještě ani sedáky, ani jiné vybavení. Začínal jsem na dvojkách, trojkách stěnách třeba v Křižanech.

Jak se změnilo vybavení pro lezce?
Určitě hodně. Vybavení a materiály, ze kterého se vyrábí, kráčí mílovými kroky dopředu.

A jakými vlastnosti musí být vybavený člověk, aby mohl lézt?
Největším problémem bývá u člověka hlava. Podle toho, jak přemýšlí a jak je schopen vyhodnotit situaci, do které se na stěně dostane. Když člověk zůstane například deset metrů pod kruhem, nejde mu cvaknout, má špatné jištění pod sebou, v tom momentě přijde krizová situace, ve které se ukáže, jak funguje mozek, jak může člověk v klidu přemýšlet, správně vyhodnotit, co si může v tom okamžiku dovolit a co ne. Hodně lezců si v takové chvíli určitě už zažilo takzvaný šicák neboli šicí stroj. Přijde studený pot, pocit na omdlení, začne mu vibrovat noha, klepat se, vůbec nejde zastavit a zklidnit. V tom momentě přijde na řadu adrenalin. A pak, když se podaří cvaknout a leze se dál, přichází úleva a radost z toho, že jste nebezpečnou situaci zvládli.

Musí být lezci na skále ve dvou nebo i samostatně?
V dnešní době je hodně populární bouldering. To je lezení na nízkých skalkách, pod kterými jsou měkká dopadiště, matrace. Pro spoustu lidí, kteří začínají a nejsou si ještě tak jistí, je to maximálně bezpečné. Z vyšších stěn ve skalách jsou dopady nebezpečnější, může dojít až ke krkolomným pádům. V Česku je sólové lezení zakázáno. Ale jsou takoví, kteří to nerespektují. Je to nebezpečné z toho důvodu, že se jedná o pískovcové skály, ze kterých se může něco odlomit a pak může následovat pád a úraz. Písek je měkký materiál, může se ulomit.

Kde lezete nejraději?
Za hezké lezení beru to u moře, na vápně, na mořské útesy, to má nádhernou atmosféru. Líbí se mi ale taky měkké pískovce, třeba Skalák v Českém ráji. Mám vylezené některé pískovcové cesty s označením Xa. Ale mám i zapytlený cesty, právě ve Skaláku. Prostě jsem to nedal a vycouval jsem z toho.

V čem byl problém?
Lezení není až tak o fyzičce, jako o reálu. Na lezecké stěně lidé rychle fyzičku natrénují a připadají si, že jsou dobře připravení. Ale potom, když přejdou na skály, tak se tam dějí hrozné věci. Tam je to totiž úplně jiné než na lezecké stěně. Člověk musí umět zakládat špičky, uzlíky, obvazovat hroty. Pískovcová skála je křehká a podle toho se k ní, jako k materiálu, po kterém lezeme, musíme chovat.

Lezete stále nebo vám už nezbývá čas?
Lezu pořád, sice už ne tak výkonnostně jako dřív, to jsem byl do toho pořádnej blázen. Teď už není tolik volného času. Tady u nás lezu často, ale je to deformace, protože při tom stále koukám na ostatní, jak to dělají, a rád jim poradím. Taky tady často od lezení musím odběhnout, protože je to takový můj druhý domov a je stále co zařizovat. Když si chci opravdu dobře zalézt, jedu třeba s kamarády do Prahy. A když chci úplně vypnout, tak jezdím na kole nebo něco podnikám se synem. Do skal s se mnou jezdí často.

Dřív jste pracoval ve výrobě firmy, přenášíte své zkušenosti z praxe do nových výrobků?
Určitě. Lezení se stále vyvíjí. Trh se mění v návaznosti na to, jak se mění pohled na tento sport. Dřív bylo populární zvládnout shyby na jednom prstu. Pak se ale zjistilo, že to poškozuje úpony a klouby. Proto jsou v dnešní době spíše v oblibě oblé chyty a velké struktury, na kterých se tolik neničí pohybový aparát. Ale už jsme také zjistili, že se situace po x letech opakuje. To, co jsme vyráběli před pětadvaceti lety, tak k tomu se zase vývoj vrací. Stále vyvíjíme chyty a styly úchopů, aby byly pro pohybový aparát co nejzdravější.

Jak velká je Makak aréna v porovnání s ostatními v republice?
Patříme k jedněm z větších v republice. Využíváme k lezení prostor o velikosti přes dva tisíce metrů čtverečních, 90 výstupových linií a 180 cest, k tomu polygon a dětská stěnka. Návštěvníci hodně chválí naše zázemí, což mě těší. Kdo přijde, může si posedět v příjemném prostředí. Nedávno se u nás konal závod Českého poháru, druhé nominační kolo do reprezentace. A byli jsme chválení ze všech stran. Z toho jsem měl velkou radost.

Máte v lezení i nějaký vzor?
Když jsem s lezením začínal, tak to byli přední francouzští nebo angličtí lezci, s nimi se k nám dostávaly první zprávy o lezení ve světě. Mezi českými lezci mám oblíbeného Jirku Slavíka, kterého určitě spousta lidí, která se pohybuje kolem skal, zná. Je to klasik, vlasáč, výborně hraje na kytaru a vždycky je s ním fajn zábava. A hlavně excelentní lezec. Známe se osobně. Je to fajn člověk.

V Makaku také pořádáte zajímavé akce…
Ano, pravidelně se u nás koná TřísCup, je to šestkrát za sezónu a zúčastnit se mohou jak děti, tak dospělí. Jsou to závody v boulderingu, to je lezení na nižších stěnách. První závod budeme pořádat v říjnu. V něm si může zazávodit kdokoliv.

A taky nezapomínáte na děti…
Do kroužků lezení k nám chodí sto šedesát dětí. Denně máme i tři, dokonce jeden pro ty nejmenší, to jsou děti od čtyř let. A také jsme měli kroužek speciálně pro autistické děti. Mám radost, že dva chlapci z této skupiny k nám docházejí dál, i když kroužek už skončil.

V létě jste pořádal i příměstské tábory…
Máme za sebou letos už šest turnusů, jeden pro čtyř až šestileté děti. Zájem byl velký a děti byly spokojené. Nejde jen o lezení, máme v programu spoustu her a aktivit, které jsou s lezením spojené.