„Maminka v sobotu upadla a teď mi volala, že ji bolí koleno. Můžete k ní zajet?“ „Bolí mě břicho, šla jsem do nemocnice, ale je tam moc lidí, tak jsem šla domů. Můžete pro mě přijet?“ „Když dýchám pusou, mám v ní sucho. Teď mám ale rýmu a ucpaný nos, takže se dusím. Pošlete mi sanitu?“ S podobnými dotazy se musí v poslední době vypořádat operátoři Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje (ZZS LK). Volající si pletou záchranku s taxi službou, někteří si nejsou schopní dojít k obvodnímu lékaři.

Michael Georgiev působí na výjezdu a operačním středisku přibližně patnáct let. Každý hovor podle něj probíhá jinak, neexistuje žádná modelová situace. „Většinou k nám volají lidé, kteří jsou pod silným tlakem, pod vlivem emocí. Ty si ovšem operátor nemůže dovolit, to je stěžejní základ jeho práce. A většinu volajících to i uklidní. Pro mě jako operátora je rozhodující se hned na počátku hovoru dozvědět, odkud člověk volá, abych mohl aktivovat příslušné posádky,“ sdělil dlouholetý zaměstnanec záchranné služby a zároveň její mluvčí.

Důvod volání až na druhém místě

Podle informací, které vytěží od pacienta, rozhodne o vyslání sanity. Někdy je to jasné hned, jindy se musí doptat na podrobnosti. Jak sám zdůraznil, důvod volání je pro něj až druhá věc, kterou zjišťuje. Nejdřív musí zjistit, odkud pojede sanita, aktivovat pomoc a pak ji teprve může poskytovat.

„Pokud bych nevěděl, kam mám poslat sanitu, je veškerá moje součinnost s volajícím na telefonu vlastně zbytečná. Některé lidi samozřejmě zarazí, když se dovolají a já se místo po příčině jejich volání ptám jako první po adrese a jméně. Ale má to svůj důvod,“ upřesnil.

Za poslední dobu však přibylo zbytečných telefonátů a dotazů, které na tísňovou linku 155 nepatří. Lidé si totiž neuvědomují, že by měli volat záchranku v ohrožení života a zdraví. Záchranáři nepíšou recepty a nenechávají lidem doma léky, to nepatří k jejich poslání. „Určitě chybí osvěta. My se o ni snažíme, ale musí být mnohem větší, od záchranek samotných nestačí. Někdy za tím stojí i pohodlnost volajícího, kterému se nechce jít k lékaři,“ informoval ředitel ZZS LK Luděk Kramář.

Naprostá nefunkčnost rodiny

V některých případech naráží operátoři na naprostou nefunkčnost rodiny. Místo aby s dědečkem nebo babičkou zajeli jejich příbuzní k lékaři, zavolají jim záchranku. „A upřímně se nám množí i případy, kdy praktičtí lékaři svým pacientům poradí, aby si zavolali záchranku. Nebo nám to lidé alespoň uvádějí jako důvod. Potřebovali bychom, aby pacienti nad důvody, proč si volají o pomoc na tísňovou linku, začali trochu přemýšlet,“ zdůraznil Georgiev.

I on sám zažil řadu telefonátů, které se mu vryly do paměti. Jak přiznal, emoce sice nemůže dát při hovoru najevo, ale to neznamená, že je necítí. „Když víte, že přes veškerou vaši snahu a práci záchranářů v terénu, to všechno bylo marné. Cítíte zoufalství lidí na místě a samozřejmě se vás to dotkne,“ podotkl s tím, že raději vzpomíná na ty lepší hovory. „Třeba mi utkvěl v hlavě jeden hovor z letošního léta, kdy dvanáctiletá holčička volala a naprosto perfektně spolupracovala při resuscitaci svojí babičky. To byl ukázkový telefonát. Děti obecně spolupracují velmi dobře,“ dodal.

Při práci záchranné služby rozhodují minuty a vteřiny. Pokud řeší na telefonu něco zbytečného, nebo záchranáři vyjedou k někomu nepotřebnému, někde jinde opravdu mohou chybět. „Největší riziko spočívá v tom, že někdo jiný kvůli takovému hovoru umře,“ uzavřel mluvčí záchranky.