Podle pedagogů a ředitelů základních a středních škol se žádná škola neubrání šikaně v řadách dětí. Výjimkou může být Gymnázium a střední pedagogická škola v Jeronýmově ulici v Liberci. „Za naši školu musím říct, že my prozatím šikanu mezi studenty řešit nemusíme. Doposud se totiž u nás žádná nevyskytla,“ vysvětlil Jiří Vydra, zástupce ředitelky školy v Jeronýmově ulici.

To jedna z libereckých základních škol, která si však nepřála být jmenována, šikanu u dětí připouští. „Většinou jde však o drobné přestupky, a ředitel školy je velmi jasně a striktně trestá,“ uvedl zátupce ředitele základní školy. Jak dále uvedl, ve svém školním řádu mají přímo stanoveno, jakým způsobem se řeší fyzická a psychická šikana.

„Právě díky nastaveným pravidlům a dodržování postihů máme ve škole relativní klid. Žáci jsou si vědomi, že případný prohřešek proti pravidlům je trestán,“ vysvětlil nejmenovaný zástupce ředitele.

Šikanované děti zažívají často pocity vyloučení ze třídního kolektivu, což je pro ně frustrující. Mají snahu se bránit a začlenit zpět. Mnohdy na to ale jdou špatně, a to celou situaci ještě zhoršuje.

Třídní učitel by měl být tím prvním

„Právě třídní učitel by měl změnu chování žáků rozpoznat a potíže řešit,“ uvedl již dříve pro Liberecký deník metodik prevence Zdravotního ústavu v Liberci Petr Šolc.

Obětí šikany přitom bývají většinou chlapci. Výjimkou nejsou ale ani dívky, a to především na středních školách. „Syn mi jednou přišel domů s rozbitou bradou, popral se se spolužákem. Protože to nebylo poprvé, co ti dva mezi sebou něco měli, obrátila jsem se přímo na maminku toho spolužáka,“ uvedla Petra Pokorná, maminka jedenáctiletého chlapce.

Jaké však bylo její překvapení, když se od maminky druhého chlapce dozvěděla, že to je vlastně v pořádku, že si to její syn zasloužil. Petra Pokorná se však nedala, a když nepochodila u rodičů, obrátila se na třídní učitelku obou chlapců. „Ta mi vyšla vstříc a měla snahu pozvat si rodiče spolu s oběma chlapci do školy na pohovor,“ uvedla Petra Pokorná.

K tomu však ani nedošlo, protože se do jednání vložil otec chlapce, který synovi Petry Pokorné rozbil bradu. „Zavolal mi, že si je sice paní učitelka pozvala do školy, ale on že nemá na takové blbiny čas a dokonce mi řekl, že už mě i mého syna má plné zuby a pokud se přímo jemu já nebo můj syn nevyhneme dvousetmetrovým obloukem, že on sám nám oběma rozbije ústa, slušně řečeno,“ popisuje jednání agresorova tatínka Petra Pokorná.

Jak dodala, třídní učitelka si tehdy pozvala na pohovor alespoň oba chlapce, oběma domluvila a syn Petry Pokorné má od té doby až na nějaké drobnosti od druhého chlapce klid. „Je však zarážející přístup toho chlapcova tatínka. Teď už chápu, že jeho syn ani neměl kde pochytit základy soužití v kolektivu, pokud jeho tatínek jedná tímto způsobem,“ dodala Petra Pokorná.

A jak šikanu rozpoznat, pokud se vám dítě nesvěří, jako paní Pokorné?

Všímejte si chování dítěte

„Rodiče si musí všímat toho, zda dítě nějak zásadně nemění své chování. Může to být strach ze školy, změny nálad, bolesti břicha, poničené pomůcky nebo oblečení, ale i nedostatek peněz,“ řekl již před časem Deníku předseda Společenství proti šikaně Michal Kolář. Pro děti je také kolikrát nepříjemné hovořit s rodiči o tom, jak je někdo ponižuje nebo týrá. Proto raději o tomto problému mlčí.

V případě, že rodič šikanu odhalí, měl by kontaktovat školu, případně se obrátit na odborníka. „Některé školy před problémy zavírají oči, protože neví, jak se mají se školním násilím vypořádat,“ dodal Michal Kolář.

Šikana bude vždycky, lze ji ale minimalizovat

Praha/ Projekt s názvem Minimalizace šikany (MIŠ) funguje už tři roky. Nadace Oą a sdružení Aisis se před časem rozhodly tímto projektem zakročit radikálně proti narůstající šikaně ve školách. Do pilotního projektu se zapojilo 17 škol, které jasně demonstrovaly zbylým institucím, že proti šikaně bojovat lze. Rok a půl stačil na těchto školách na to, aby se tady šikana snížila o 21 procent. „Školám, které šly do pilotního projektu, patří velké poděkování. Některé školy se do něj zapojit nechtěly, protože měly pocit, že na jejich škole se šikana nevyskytuje. Problém šikany je dnes ale všude a ty školy, které křičí, že u nich šikana není, bývají zpravidla ty, které s ní mají ve skutečnosti největší problém,“ řekla Deníku Jana Udatná, manažerka projektu MIŠ. V boji proti šikaně je nejúčinnější praxe.

Aisis proto pořádá pro učitele kurzy, které vedou odborní lektoři, psychologové nebo speciální pedagogové. Lektoři se učitelům snaží nabídnout teoretické poznatky o tom, jak šikanu rozpoznat, jak o ní hovořit, jak ji řešit. Nejdůležitější je ovšem následná aplikace v praxi. „Učitelé se nás často ptají, jaký je recept na boj proti šikaně. Žádný není. Každý případ šikany je individuální, musí se tedy i postupovat vždy individuálně,“ vysvětlila Jana Udatná.

Je také potřeba šikanu neskrývat, s žáky o ní hovořit. Pilotní projekt ukázal, že informovanost je nejlepší zbraň proti týrání mezi dětmi. Šikana je totiž hlavně problémem komunikace a vztahů mezi lidmi. Projekt MIŠ nyní startuje v dalších městech. Zájem se přidat mají další a další školy. „Z toho máme obrovskou radost. Samozřejmě si neděláme iluze, šikanu zcela odstranit nelze. Je ale možné ji minimalizovat a to je to, o co nám všem jde,“ dodala Jana Udatná.