Milan Drahoňovský je Liberečanům dobře znám jako fotograf našeho kraje, především pak Jizerských a dalších zdejších horstev. Od 7. února však vystavuje fotografie z opačného koutu Česka, ze Šumavy. Ve vestibulu Krajského úřadu v Liberci tak mohou diváci vidět fotografie, které vznikly jako ilustrace ke knížce dalšího Severočecha, Jana Suchla. Výstava i kniha mají název Malé šumavské ticho.

Jak vznikla spolupráce mezi vámi a Janem Suchlem?
Pomáhal jsem panu Suchlovi trochu okrajově s knížkou Malé jizerské ticho. Bylo třeba tam dodat fotografii Hřebínku, který před nedávnem vyhořel a právě se znovu stavěl. Pan Suchl chtěl mít už Hřebínek nový, dokonce celý i se střechou. Jenomže to vypadalo, že střecha se bude dělat až v době, kdy měla kniha vyjít. Tak jsem tam kus střechy namontoval, aby to vypadalo, že už je hotová. Tímto malým podvodem jsme se seznámili. Pak jsme začali spolupracovat tak, že jsem mu fotil vernisáže či spíše křty knih.

Pak jste se setkávali nad projektem Malé šumavské ticho. Předpokládám, že to byl jeho nápad?
Byl to jeho nápad. On na Šumavě žil, až po válce se přestěhoval sem k nám na sever. Oslovil mě, zda bych se na knize nechtěl podílet.

Není to zvláštní, že dva Severočeši dělají knihu o Šumavě? Jde to vůbec?
Byl to projekt na tři roky, každý rok na týden jsem tam vyrazil. On v knize vzpomínal na své mládí, je to o zmizelém životě na Šumavě. Pan Suchl byl přesunut z německého pásma do českého. Je to o válečných mizériích, ale i o kráse přírody a kráse mládí jako takového.

Jak se fotí vzpomínky?
On nechtěl, kromě pár detailů jako třeba jeho rodné obce, což je Zdíkovec, aby fotky knihu ilustrovaly. Chtěl, aby byla doprovázena příjemnými fotkami. Já jsem na Šumavě nehledal velké umění, ale jak jsem tam projížděl na kole, na běžkách, nebo se jen procházel, když jsem uviděl krásný kousek, tak jsem si ho prostě vyfotil. Nakonec těch krásných kousků bylo tolik, že jsme se s panem Suchlem dohodli, že knihu a její křest bude provázet výstava fotek.

Je Šumava hodně podobná Jizerkám, nebo je jiná?
Mají hodně společného. Kdo má rád Jizerky, zamiluje si i Šumavu. Většina mých vrstevníků, kteří mají rádi hory, navštívili i Šumavu a potvrdili mi to.

A pro vás mají tyto hory také styčné znaky?
Pro mě to jsou trochu odlišné světy. Šumava je mnohem rozlehlejší, trochu mi tam chybí dynamické prvky severu Jizerských hor, rozeklaná skaliska.
Na druhou stranu jsem uchvácen právě rozlohou lesů. Možnostmi cykloturistiky, běžkování, kde je určitě mnohem více kilometrů těchto tras, a tím pádem jsou i o sobotách a nedělích průchozí. A to do toho nezahrnuji německou a rakouskou část, které v knize chybí a které snad někdy doobjevím.

Na výstavě chybí zimní fotografie, ale vy jste tam působil ve všech ročních obdobích?
V knize jsou letní i zimní fotky, na výstavě jsou jenom letní, jarní a podzimní. Když jsme tam byli v zimě, počasí opravdu nepřálo stvoření výstavních fotek. Samozřejmě jako ilustrační pro knihu byly některé použity.

Byl o knihu Malé šumavské ticho zájem?
Už je dávno prodaná. Prodávala se po celé republice.

Které místo na Šumavě vám utkvělo, zaujalo vás?
Místo máme asi s panem Suchlem stejné. A je to místo pro život – Prášily. V chatě Klubu českých turistů jsme objevili pana Rošického s manželkou a ti mají chatu pronajatou. Pan Suchl se tam ubytoval a všichni k sobě našli velmi vřelý vztah. Doporučil nám, ať se tam jedeme také ubytovat, a dopadli jsme úplně stejně. Večery po focení jsme trávili u piva a u vínka, u zákusků z nedaleké cukrárny. A povídali jsme a povídali…

Jak probíhaly vaše pracovní dny na Šumavě?
Já jsem nešofér ze zdravotních důvodů, takže mě vozila manželka, a také se mnou chodila. Jsem strašně vděčný za éru digitální fotografie, protože svých 15 kg fotoaparátů, které byly na diáky, jsem vyměnil za 2,5 kg digitální techniky, která se dá kdykoli a kamkoli odvézt na zádech či na rameni na kole či na běžkách. Vylezu s ní bez problémů na skálu či komín.
Poskytuje mnohem lepší výsledky za mnohem méně peněz.

Upravujete fotografie, nebo dáváte přednost syrové pravdě?
Podle mě syrová pravda neexistuje. Protože lidské oko a čip ve fotoaparátu jsou dvě rozdílné věci. Co z toho je pravda, je těžko říci. Vše fotím na raw a dle potřeby snímky dolaďuji na počítači.

Kolik jste na Šumavě nachodil?
Vzhledem k tomu, že jsem poměrně systematický člověk, tak si trasy plánuji tak, abych nikdy nešel „po stejném chodníčku“. Dá se říci, že jsem nachodil tak 200—300 km, možná 500 km na kole. Nebyla to pro mě zakázka za peníze, byla to srdeční záležitost. Jako honorář jsem dostal výtisky knihy.

Na fotografiích vůbec nejsou lidé…?
Nejsou tam lidi, nejsou tam města. Jsou to snímky krajiny a stop po lidské činnosti v ní. Kaple, křížky, kanály, mostky, které dokázali naši předci velmi citlivě umisťovat do krajiny a dnes jsou její nedílnou a krásnou součástí. Je fakt, že jsem tam viděl knihu Šumavy, neznám autora, ale byla jenom o přírodě. Já si myslím, že ta kniha nevypovídá o Šumavě pravdu. Protože lidi tam žili odpradávna. Třeba schwarzenberský kanál, a nebo dokonce rozhledna na Poledníku, která je z bývalé vojenské hlásky, k Šumavě už dnes neodlučitelně patří.

Jaké jsou vaše nejbližší velké plány?
Dnes jde hlavně o to se uživit a mít zakázky. Kromě toho vím, že 28. 6. v 16 hodin v Hamru na Jezeře budeme za účasti paní Vajnerové, starostky obce a dalších přátel zahajovat výstavu fotek Liberecký kraj. Tato výstava měla svoji premiéru v českém centru v Berlíně. To byla moje autorská výstava a v Hamru bude vidět přes celé léto. Bude opět „chutná“ vernisáž? Na pondělní (7. 2. – pozn. red.) vernisáž jsem osobně se ženou a se známou napekl řízky– bylo to asi ze 3 kilogramů masa, dva pekáče miniřízečků. To se osvědčilo a plánuji řízky zařadit jako pravidelný bod programu vernisáží.

Výstava fotografií Milana Drahoňovského Malé šumavské ticho bude k vidění do 28. února v pracovní době libereckého krajské úřadu.