Strávil jsem tady více let než v Africe

Liberec - Seriál rozhovorů s Cizinci, kteří žijí mezi námi pokračuje s ADAMEM ZIZIENEM, který se narodil v Burkině Faso, ale posledních 20 let strávil v Čechách. Sám říká:

Adama Zizien se narodil v Burkině Faso, africkém státě v Guinejském zálivu. Když mu bylo šest let odešel s rodinou na Pobřeží Slonoviny jako mnoho dalších obyvatel. Krátce po sametové revoluci, na konci roku 1989 přijel do České republiky studovat knihovnictví. Po dokončení studia nastoupil do univerzitní knihovny v Liberci, kde pracuje doposud. Mluví plynně anglicky, francouzsky i česky. Na severu Čech žije s manželkou a dvěma dětmi.

Jak hodnotí vývoj české společnosti za posledních dvacet let? A jak se vyrovnává s rasismem, který je, jak se zdá, všudypřítomný? Co se mu v Liberci líbí a proč zapomněl rodný jazyk? Přečtěte si o zkušenostech, které nám mohou připadat cizí.

Adame, jak dlouho už pracujete v knihovně Technické univerzity v Liberci?

Od roku 1995, ale jen málokdo z vedení univerzity ví, že tady pracuje nějaký černoch. Když si do knihovny přijdou noví studenti půjčit knihu a vidí mě za pultem, tak si myslí, že jsem zahraniční student.

To je už skoro 20 let.

Přišel jsem do České republiky hned po revoluci, na konci roku 1989. Studoval jsem v Praze knihovnictví, později jsem studoval Africká a Latinskoamerická studia v Hradci Králové, ty jsem ale nedokončil. Všechny zkoušky jsem udělal, ale neměl jsme čas napsat diplomku. V té době jsem řešil problémy s rodinou v Africe.

Narodil jste se v Burkině Faso, co vás přivedlo zrovna do Čech?

Studoval jsem sociologii, ale po prvním roce začala na univerzitě stávka a poměry jsou takové, že nikdy nevíte, jak dlouho to bude trvat a jestli nakonec budete moci studovat dál. Do České republiky jsem se dostal náhodou. Původně jsem měl jít studovat do Německa. Jenže moje stipendium dostal někdo jiný. Až v letadle do Evropy jsem potkal dalšího studenta, který jel studovat do Prahy, a ptal jsem se ho, jestli se v Čechách mluví německy. On říkal, že ne, že se tu mluví česky. Tak jsem se po příjezdu do Prahy začal učit česky.

Takže jste přijel a neznal jste ani jedno slovo?

Univerzita mě hned poslala do tzv. karantény, do jazykové školy v Poděbradech, kde jsme se učili češtinu. Je to fajn malé lázeňské město. Po roce jsem už začal studovat knihovnictví v češtině. Mám kamarády z Konga, kteří mluví skvěle česky. V telefonu nepoznáte, že mluvíte s cizincem, nemají skoro žádný přízvuk.

Po studiu v Praze, jste odešel do Hradce Králové?

Ne. V Hradci jsem studoval dálkově, v té době jsem už pracoval v Liberci. V Praze jsem strávil celkem 5 let, další čtyři jsem pak strávil na doktorském studiu v Hradci. Už v té době jsem měl ale problémy v práci. Nastoupil nový šéf a neměl rád černochy. K tomu se připojily problémy s rodinou, pocházím z velké rodiny, takže jsem studium nedokončil.

Co vás přivedlo do Liberce?

Moje žena. Nechtěla zůstat v Praze, takže jsem se přestěhovali do Liberce. Ona tady už pracovala a já dostal příležitost začít pracovat v knihovně. Rektor, který mě přijímal, byl vzdělaný člověk, hodně cestoval. Já měl vystudované knihovnictví, a tak mi nabídl práci. Ještě dnes, když se potkáme, tak si rozumíme a dobře si popovídáme. To se nestává vždycky, s některými lidmi se nedá moc mluvit, mají hlavu plnou předsudků. Za dobu, co tu pracuji, jsem zažil už čtyři rektory.

Potkáváte se často s předsudky v práci?

Za dvacet let, co tu žiju, jsem už párkrát litoval, že jsem se tady rozhodl zůstat. Když se mi něco nelíbí, tak to řeknu. Občas mi připadá, že kompetence nedostávají lidé, kteří si je zaslouží, ale kamarádi, těch, co mají moc. Nejsou tady osobnosti, jako byl Václav Havel. Když jednou přijel do Liberce podívat se na univerzitu, tak jsme spolu jeli výtahem. Dva bodyguardi a já. Normálně se se mnou bavil, ptal se, odkud jsem a co tu dělám. Když jsem třeba cestoval do Burkiny Faso a byl jsem na letišti, ptali se mě,odkud jedu. Já jsem řekl z Čech a oni se zeptali: „Jak se má Havel?" Byla to osobnost. Dneska jsou lidé, co mají moc, nafoukaní. Když takové potkám, zeptám se ho: Proč jsi nafoukaný? Ty jsi výjimečný člověk nebo co?

Nepřinesla vám vaše přímočarost problémy? Česká společnost není moc zvyklá na přímou konfrontaci?

Říkali o mně, že jsem negativní nebo že jsem agresivní. Několikrát už mi vyhrožovali, že mě vyhodí z práce. Je to různé, s některými lidmi vycházím v pohodě, s jinými si neporadím. Když jsem nastoupil do práce, byla tady jedna paní. Nebyla zlá, ale neměla žádnou zkušenost s cizinci. Moc necestovala a byla ke mně nedůvěřivá. Postupem času ale zjistila, že jsem sice černoch, ale zároveň správnej člověk. Jednoho dne mi dokonce zachránila život. V knihovně nastal problém s jedním klientem, ona přišla a řekla mu, že vše viděla a že bude klidně svědčit v můj prospěch. To mě potěšilo.

Proč jste se tady rozhodl zůstat?

Protože tady mám rodinu. Mám děti, které jsou tady zvyklé. Navíc v Africe jsou naprosto jiné podmínky k životu.

Byla už s vámi v Burkině Faso i vaše rodina?

Ano, byli jsme se tam podívat. Je to odlišná situace. Na vesnici jsou chudí lidé, suchý záchod, špína. Můj syn byl malý, byly mu tehdy čtyři roky, tak to neřešil. Běhal všude bez problémů, ale pro manželku to bylo těžší.

Vracíte se do rodné země často?

Ani ne často. Občas. Spíše pomáhám rodině odtud. Letenky jsou drahé, cesta stojí dvacet, třicet tisíc. Moje maminka žije na venkově a jsou momenty, kdy tam neprší. Není úroda a pak není, co jíst. Takže jim třeba pošlu peníze.

Byl se tady za vámi někdo z rodiny podívat?

Ne. Je to složité, nerozuměli by, musel bych se o ně starat. V Africe funguje stát jinak. Když jste vystudovaný, máte práci, kterou máte rád a děláte ji dobře, tak máte určité nároky a práva. Tady stát není, do dneška není schválený služební zákon. Tady se stát nestará, mám kamarády, kteří pracují pro stát na obvodě, v zastupitelstvu nebo kraji. Přijde nový šéf a klidně je vyhodí, bez důvodu. Když nejsi poslušný, můžeš ztratit práci.

Myslíte, že se to děje jenom v Čechách?

Jinde se to neděje. Ve Francii je úplně jiná situace. Státní zaměstnanec je státní zaměstnanec a práci má až do důchodu, když nepracuje dobře, tak ho vyhodí. Tady ne.

V České republice, ale stále přežívají podobné modely z dob socialismu, kdy v některých státních institucí, mají zaměstnanci pracovní pozici garantovanou tzv. do konce života a ke spravedlnosti a efektivitě to nepřispívalo a nepřispívá.

To jsem také slyšel. Říkali mi to kamarádi, kteří ten systém zažili. Já si ale nemyslím, že v dnešní době pracují lidé více. V soukromém sektoru je situace jiná. I dneska jsou tady lidé, kteří nepracují, ale díky protekci mají místo jisté. Česká republika má dobrý základ. Byla to průmyslová země, Československo mělo dobré jméno. Posledních dvacet let je situace jiná.

Můžete být konkrétnější?

Nechápu třeba, že mohou nekvalifikovaní lidé zastávat vedoucí funkce jenom kvůli tomu, že jsou to někoho známí, když jsou tady lidé, kteří mají potřebné vzdělání i zkušenosti. V Africe jsou chudé státy, ale vedou je lidé, kteří mají dobré vzdělání třeba ze Spojených států. Moje vize společnosti není o penězích. Mě peníze nezajímají, navíc to nejsou peníze státníků, ale daňových poplatníků. Kdyby odpovědní lidé, kteří mají ty funkce, pracovali správně, tak by se nám žilo lépe.

Když pominete život v práci, jak jste spokojený na severu Čech?

V Liberci se mi líbí. Nepotkal jsem se tu s velkými rasovými problémy. Asi jen dvakrát. Jednou na mistrovství před radnicí se chtěli nějací kluci, co mi nadávali, poprat, ale jinak je to méně než v Praze. V 90. letech nebyla situace v Praze jednoduchá. Dokonce někdo zabil na Jarově dva studenty ze Súdánu. To jsme nemohli ani ven, neexistovalo toulat se po městě. Jinak tady mám dost kamarádů. Někdy se ale stává, že se s někým bavíte a oni vnímají jen barvu kůže a předsudky.

Vyjádřil jste pochybnosti o funkčnosti systému. Máte děti, ty chodí do školy, jak jste spokojen se systémem tam? Vnímáte ho také tak kriticky jako vysokoškolský, ve kterém pracujete?

Můj syn chodí na průmyslovku a patří k nejlepším ve třídě. Když není první, tak je třetí. Na porady tam nechodím, tak nevím. Na třídní schůzky chodí manželka, ale jinak jsem spokojený. Myslím si, že má syn kvalitní učitele.

Jak vnímáte Čechy?

Dobře. Mám je rád. Myslím si, že to jsou zajímaví lidé. Oni dělají fóry. Občas jim říkám: Děláš pořád ten samý fór, najdi si jiný, už mě to nebaví. S hloupými lidmi se nebavím, neztrácím s nimi čas.

Jak reagujete, když někdo pronese nějakou rasistickou poznámku?

Já se jenom směju, protože u dítěte se to dá pochopit. Třeba ještě nikdy černocha nevidělo, ale u dospělého?

Proč jsou lidé tak necitliví? Myslíte, že si to neuvědomují?

Uvědomují. Buď to berou jako legraci nebo jsou to rasisté. Lidé o tom často ani neuvažují, je to ignoranství.

Je něco, co vám v Čechách chybí?

Moje rodina mi chybí. Chybí mi můj domorodý jazyk. Už ho skoro neumím. Pamatuji si jen pár slov. Lidé se diví, vždyť si tam žil, ale s rodinou v Burkině Faso se bavíme francouzsky. V Africe žijeme ve velkých rodinách, tady jsou rodiny mnohem menší. Jinak je ale život lepší v České republice.

Znamená lepší i lehčí život?

Ne ne. Tady toho musím dělat mnohem víc a nemyslím pracovat a vydělávat peníze, ale doma,v Burkině Faso, bych nemusel dělat nic.

Narážíte na rozdělení ženských a mužských rolí?

Ano, tady toho musím dokonce dělat víc než manželka. Občas mi to dělá problém, už to dělám roky a jsem z toho unavený (smích).

Kdybyste se teď rozhodl, že se vrátíte zpátky do Afriky. Po čem by se vám stýskalo?

Mám třeba rád sníh, zimu. Vždycky zkusím jít na lyže. neumím to, ale zkusím to, baví mě to. Už jsem ale dlouho nebyl. Letos není sníh. Jídlo by mi nechybělo. Česká jídla moc nejím. Pivo by mi třeba chybělo. Když jedu zpátky, vždycky musím přivézt pivo, v Africe je pivo velmi populární. Taky tam vzrůstá počet obézních lidí. Maso a pivo není dobrá kombinace, pozoruji to i na vlastní rodině. Když pak za nimi přijedu, ptají se mě, co tam dělám, že jsem tak hubený. Někdy si připadám, že jsem uvízl mezi dvěma světy. V Africe už nežiju, ale jsem Afričan. V Evropě mě zase považují za cizince. Vždycky pak těm lidem říkám: Strávil jsem tu více let než v Africe. Jsem občan jako vy.

POBŘEŽÍ SLONOVINY BURKINA FASO

HLAVNÍ MĚSTO: Yamoussoukro

ROZLOHA: 322 460 km

POČET OBYVATEL: 17 298 040

ÚŘEDNÍ JAZYK: francouzština

NÁBOŽENSTVÍ: muslimové 35 %, křesťané 20 %

STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: prezidentská republika (1960)

PREZIDENT: Alassane Ouattara

MĚNA: CFA frank

HDP na obyvatele: $1,700

ZEMĚDĚLSTVÍ (68 %): káva, kakao, banány

HLAVNÍ MĚSTO: Ouagadougou