Přiznám se bez mučení, podléhal jsem iluzi. Snad nic na světě není opředeno tolika mýty a polopravdami jako větrné elektrárny. A já jim – asi jako většina čtenářů, kteří se nemají možnost přesvědčit o opaku – věřil. Výlet na větrný park poblíž německého Görlitz, který patří konsorciu firem WSB Neue Energien, by měl absolvovat každý, kdo pokládá větrníky za odporné, hlučné, přírodě nebezpečné a zdraví škodlivé stavby.
Změní názor.


Deník dostal nabídku projít si větrnou elektrárnu od podlahy až k poslednímu šroubku ve výšce 100 metrů.
„Nemáme co tajit,“ zdůvodňoval své pozvání jednatel firmy WSB Lumír Pašek. Jeho jméno možná znáte. A pokud ne, určitě o něm ještě uslyšíte. WSB totiž bude stavět sedm větrných elektráren v osadě Andělka ve Višňové. Proti se postavilo místní sdružení, které se obává hluku, stínu točících se lopatek a nelíbí se jim ani výstražná červená světla na vrcholech stožárů. V Andělce lidé dostali strach z infrahluku, zabíjení letících ptáků a obětování klidné lokality zlatokopeckým účelům.


Stometroví obři


Už cestou do hraničního městečka Görlitz je mi jasné, že některá tvrzení jsou trošku přitažená za vlasy. Větrných elektráren vyrostlo za hranicemi jako hub po dešti. Jsou na zemědělských polích u silnice. Jak mi Lumír Pašek vysvětluje, některé jsou šedesátimetrové typy s kovovým tubusem, které lidé znají z Jindřichovic pod Smrkem nebo Lysého vrchu. Další mají na výšku přes 100 metrů a jejich trup je železobetonový, složený z gigantických skruží, jež jeřáb při stavbě vrší na sebe jako kostičky lega.
Takové na Liberecku zatím nenajdeme. Tyto typy mají vyrůst v Andělce. K jedné stometrové vrtuli uprostřed pole míříme.
„Pořád nás podezřívají, že jim něco zamlčujeme a překrucujeme fakta,“ posteskne si Lumír Pašek, když se tážu, co lidem v Andělce na větrnících vadí. O větrných elektrárnách se toho napsalo tolik negativního, že v lidech zakořenil pocit, že jde o cosi špatného, co do naší krajiny nepatří.
„Je logické, že jsou to obrovské stavby a lidé se apriori brání čemukoliv novému, co má v jejich sousedství vyrůst,“ glosuje jednatel, zatímco se blížíme k patě jedné z turbín.


Jako z románu sci–fi


Z dálky se nezdá tolik obrovská. Trošku připomíná mimozemské roboty z Wellesovy Války světů, ale o dost elegantnější.
Polní zpevněná cesta, která k elektrárně vede, je široká sotva tři metry a na poli hospodařící zemědělec ji tak lehce přejede, aniž by musel zvedat žací stroj. První z argumentů odpůrců větrníků – totiž, že obslužné cesty zaberou rozsáhlé pozemky – je rázem vyvrácen.
„Naopak, cesty celoročně udržujeme a zemědělci tak mají na svá pole luxusní přístup,“ připomíná Pašek.
První, co každého zarazí, je ticho. Naprosté. Lopatky elektrárny se pohybují jen líně, málo fouká. Přesto sem ze stometrové výšky nic nedolehne.
„Kdyby opravdu hodně foukalo, slyšel byste maximálně, jak lopatky řežou vzduch. Ale tenhle zvuk se šíří jen pár set metrů, takže kousek od elektrárny už nic neslyšíte,“ vysvětluje mi Pašek.
Potvrzuje to hospodářská usedlost poblíž větrníků. Žijí zde lidé a nikdo odsud neutekl, jak se kritici větrné energie obávají.
„Dodržujeme veškeré hlukové limity platné v české republice, například u nejbližší obytné zástavby nikdy nepřekročíme 40 decibelů,“ zdůrazňuje můj průvodce.


Motýli i čápi kolem


U paty větrné elektrárny se nestačím divit, jak je kolem ní živo. Betonový talíř, v němž je tubus zapuštěn, je pevně ukotven v zemi. Vznikl tak kruh zelené země o průměru několik metrů, kde se půda neobdělává. U každé elektrárny se tak vytvořil zelený remízek, který využívají zvířata a rostliny.
Z trávy to cvrká, na pruhu země u sousedního větrníku přistál čáp a cosi klove. Největší překvapení je pro mě samotný trup elektrárny. Oblíbily si jej housenky všemožných motýlů, které se zde zakuklily a osídlily i tento lidský výtvor z betonu a železa. Je tu živěji, než kdybychom stáli uprostřed zoraného pole kolem.
Nevidím nikde žádné mrtvé ptáky, které by usmrtily točící se lopatky elektráren. Naopak, poblíž krouží poštolka a v poli si dál něco hledá již zmíněný čáp.
„Drobné ptactvo v takové výšce nelétá. Ve sto metrech a výš se pohybují hlavně tažní ptáci, a ti se shluku větrných elektráren zdaleka vyhnou,“ přesvědčuje mě Lumír Pašek.


Výtah k nebesům


Mě ale láká vršek elektrárny. Od doby, co se stavějí tak vysoké, už se nahoru naštěstí neleze po žebříku a nemusím tak dělat prověrku své kondice. Do stometrové výšky nás vyveze miniaturní výtah, kam se vejdou dva, maximálně tři štíhlí lidé.
Obdržím povinné ochranné prvky, horolezecké jištění a helmu. Prakticky pořád jsem k něčemu připoután. Vzpomínám si na pověstnou německou preciznost. Nic není ponecháno náhodě. Přikurtován jsem dokonce i ve výtahu, když stoupáme k nebesům.
Cesta trvá téměř 5 minut. Nezapomeňte – 100 metrů, to jsou tři vysoké paneláky na sobě! Výtah zastaví asi 10 metrů pod gondolou. Poslední úsek musíme po svých. Pod sebe do devadesátimetrové hloubky se raději nekoukám.
Otvírá se poklop a jsme v srdci větrné elektrárny. Zde se nachází obřími šrouby ukotvený stator i rotor, skrze něž silou větru a pohybem lopatek vzniká elektřina. Je to místnůstka, kam se stěží vejdou čtyři lidé.


Otáčí se za větrem


Nachází se zde i zařízení, které otáčí celou gondolou po směru větru. Větrná elektrárna, přestože je pevně usazena v zemi, dokáže celkem pružně reagovat na to, jak silně a odkud zrovna fouká.
„A nepřekroutí se všechny ty kabely, když se celý den otáčí dokolečka?“ zajímám se.
„Vršek elektrárny se otočí až desetkrát a potom, když zrovna nefouká, se sám od sebe vrátí do původní pozice, aby se kabely rozmotaly,“ popisuje mi sofistikované zařízení Pašek.

List jako letadlo


Posléze přichází šance vyzkoušet, jestli trpím závratí. Ve stříšce gondoly mi můj průvodce otevírá malý průlez, kterým se jde dostat ven na vršek větrné elektrárny.
Jsem šokován velikostí trojice lopatek. Jeden list má délku 45 metrů! Představte si jedno křídlo dopravního letounu Boxing 767 a budete vědět, jak gigantické lopatky jsou. Při trošce fantazie si tedy lze představit, že na vršku každé větrné elektrárny se točí jedno dopravní letadlo, alespoň co do rozměrů.
Nacházíme se na samém vršku. Nad námi je už jen vzdušný anemometr, který měří rychlost a směr větru.
„Ten odesílá údaje do naší centrály, takže větrná elektrárna je prakticky bezobslužná. Nahoru lezeme jen, když je třeba něco zkontrolovat nebo opravit,“ vysvětluje Lumír Pašek.


Blikající žárovka


Výstražná světla po stranách gondoly jsou zde spíše na okrasu, než že by výstražně svítila. Jejich existenci si vymohl úřad pro letectví, smysl mají ale hlavně v noci, kdy svítí červeně. Přes den jejich světlo sotva zaznamenáte, stojím sotva metr od nich a mnohem více mě oslňuje světlo ze slunce, než poblikávající žárovka.
Výhled z vršku elektrárny je fascinující. Uvědomuji si, že stojím na nejvyšší lidské stavbě široko daleko. Je o dost vyšší než nejvyšší budova v Libereckém kraji, dům krajského úřadu.
Ztrácím poslední předsudek, který jsem vůči větrníkům měl: nejsou tak ošklivé, jak se zdá. Kolem těch německých je docela živo. Hned v úpatí té sousední se pase stádo oveček. Sotva sto metrů za námi vede hlavní dopravní tah na Drážďany. Silnici slyšíme až sem nahoru, kde je jinak krásné ticho. Větrníky zcela zapadly do krajiny osídlené člověkem.
„Tamhle je třeba skládka komunálního odpadu Görlitz. Bude tam ještě za sto let. Naši elektrárnu můžeme rozmontovat a zítra tady nebude a žádné stopy po ní nezůstanou,“ přemýšlí nahlas Pašek.
Možná má pravdu. Až lidstvo pomocí fúzního reaktoru vyrobí elektřinu z vody, anebo vymyslí řízenou termojadernou syntézu, už nebudou větrníky potřeba. Větrníky se pokácí a na jejich místě bude opět pole. Ale do té doby… dokud vítr fouká – by bylo škoda jeho sílu nevyužít.