Čtenáři Libereckého deníku vybrali v anketě Nejúspěšnější sportovec roku Františka Halíře jako svou hvězdu. Oprávněně. Pan Halíř má za sebou bohatou sportovní kariéru a soudě podle jeho slov, leccos má i před sebou: „Vždycky jsem chtěl vyhrávat, to je ve mně furt,“ říká nikoli s nadsázkou.

Ostatně na 1. závodě Světového poháru, který se jel právě před týdnem, získal na dvousedlových saních společně s Richardem Nitschem zlato v kategorii 50 – 62 let. „Celkově jsme ale byli druzí, a to i s mladýma,“ možná ještě více si cení obtížnějšího vítězství.

Cesta k olympiádě v Grenoblu

František Halíř se seznámil se saněmi na základní škole v Mníšku u Liberce. „Pan učitel Loukota, který sáňkoval za Ještěd, se zeptal, jestli taky nemáme zájem o sáňkování. Řekli jsme jasně, vždyť každý kluk v horách sáňkuje,“ vzpomíná závodník. Na sáňkařské dráze, kterou si v Oldřichově v Hájích začínající oddíl sám musel udělat, ochutnal František své první vítězství. Dnes ale vzpomíná spíš na lopotu, jakou měli s výstavbou dráhy.

„Vybrali jsme si pod Špičákem lesní cestu, kterou jsme museli upravit. Musela být u potoka, protože je potřeba taková sněhová kaše, která se jako malta nahazuje na stěny v zatáčkách.“

Poměrně rychle se pak František Halíř dostal do reprezentace a na olympiádu v Grenoblu v roce 1968 odjel jako nejmladší účastník československé výpravy. Bylo mu 17 let. „Startoval jsem tam i s otcem sáňkaře a kreslíře Petra Urbana. Tehdy byl neporazitelný a já ho předjel. Skončila tak nadvláda Urbana,“ dodnes se vzpomínkou baví energií sršící František. Po Grenoblu následovaly roky nabité sportovními úspěchy, mezi ty největší určitě patří 4. místo na ME v Německu v roce 1968 a o rok později 6. místo opět na ME.

Baví ho jiřiny a saně

V roce 1986 František Halíř sportovní činnost na čas ukončil, aby se k ní po devatenácti letech v plné parádě vrátil. Věk mu prý zatím nepřekáží, což je obdivuhodné. Závodní saně, to není „dám tam pytel a sjedu to“, jak František sám zdůrazňuje. „Nejrychleji jsem jel na MS v Německu – 123 km/hod. Běžně tak kolem stovky. A přetížení na hlavu, kterou musíte udržet během jízdy nahoře, je ohromné,“ přibližuje sáňkařskou realitu. Snad proto tak rád relaxuje na zahradě. „Je to pro chlapa divný, ale jsem ohromný fanda do kytek. Pěstuju hlavně jiřiny.“

Jeho dvě dcery se ohledně saní nepotatily, František ale plánuje „zpunktovat“ do svého sportu malou vnučku. Třeba nám vychová svého důstojného nástupce. Zatím se stará o své svěřence z Dukly Liberec. Trénují ve Smržovce, kde je nejbližší sáňkařská dráha. „Jenže ta nám teď uplavala. Tři neděle jsme se s ní dřeli, oteplilo se a je fuč,“ stěžuje si na počasí František Halíř. Je to ale jediná věc, na kterou si tento vitální muž stýská.