Splnil se mi dětský sen a stala jsem se spisovatelkou, říká Ivona Březinová

Pocházíte ze severu Čech, přesněji z Ústí nad Ladem. Zabrousíte ještě do své domoviny nebo vás pohltilo velkoměsto?
Do Ústí nad Labem se občas vracím, i když poslední dobou, co se rodiče přistěhovali z Ústí k nám do Prahy, už mnohem méně. Ale oblast Českého středohoří je krajinou mého dětství. Nejkrásnější, kterou znám.

Vystudovala jste Pedagogickou fakultu UJEP, obor čeština-dějepis. Proč právě tuto kombinaci?
Chtěla jsem studovat především češtinu a literaturu. Dějepis pro mě byl doplňkový obor. Volba na něj padla proto, že jsem milovala historické romány, takže i k dějepisu mě dostala literatura.

Pak jste se začala věnovat spíše literatuře, dějiny vás v odborné činnosti nelákaly?
Co se týká dějin, je to se mnou těžké. Moc mě baví staré historické epochy. Starověk, středověk. Ale s příchodem novověku můj zájem chladne, novodobé dějiny mě příliš neoslovují.

Jaké období v literatuře máte nejraději?
V literatuře to je trochu jiné. Na katedře bohemistiky jsem se jako odborná asistentka specializovala na českou literaturu 19. a začátku 20. století. To měla být moje parketa. A pak ryze současná literatura pro děti a mládež. Nakonec to dopadlo tak, že jsem vědu, která se v mém podání ani pořádně nestačila rozběhnout, pověsila na hřebík. Místo toho, abych zkoumala, co napsali jiní, začala jsem psát svoje knihy.

FOTO: Už za týden startuje další ročník fotosoutěže Zaostřeno na Jizerky

Vzpomínáte si na svou první povídku?
Nevzpomínám, ale mám ji namluvenou na zvukovém záznamu. Jmenovala se Pohádka o botách a v době jejího vzniku mi bylo tři a půl roku.

Píšete především pro děti a mládež. Co vás k tomu inspirovalo? Mateřství?
Ano, jsem o tom přesvědčená. Jako dítě jsem sice tvrdila, že budu spisovatelkou, ovšem nikdy nepadlo ani slovo o tom, že budu spisovatelkou knih pro děti. K tomu mě nasměrovaly moje vlastní dcery, když se narodily. Jsem jim za to vděčná. Psala jsem celé dětství, ale do opravdových knih jsem pustila až na mateřské dovolené.

Nicméně sem tam si odskočíte i k jinému žánru, nepletu-li se?
V rámci literatury pro děti a mládež existuje celá řada žánrů. A mě moc baví je zkoušet, střídat je, někdy i kombinovat. Píšu pohádky, ale i příběhy o mladých narkomanech, leporela pro nejmenší, ale také encyklopedie pro školáky. Napsala jsem slabikář, podle kterého se v některých školách děti učí číst, ale také historický román ze starověké Kréty, nebo naopak sci-fi příběh z jiného světa jiných bytostí. Pestrost druhů a žánrů v literatuře pro děti mě naprosto naplňuje. Zatím nemám touhy psát pro dospělé.

Píšete pohádky, to musíte mít asi velkou fantazii? A věříte i v reálném životě ve šťastné konce?
Ano, i v reálném životě může všechno dobře dopadnout. Nebo aspoň líp, než by člověk někdy čekal. Právě v těchto dnech přichází na pulty knihkupectví moje nejnovější kniha s názvem www.bez-bot.cz. Vznikla na popud Nadačního fondu Emil, který se stará o mladé handicapované sportovce, a vydalo ji nakladatelství Cattacan. Jejím hrdinou je patnáctiletý kluk, nadějný lyžař, který se při jednom sjezdu fatálně zraní. Když se po nějaké době v nemocnici probudí, zprvu ani nechápe, co se stalo. Pak nevěří. Šok přeroste ve vztek a potom ve strach. Uvědomuje si, že odteď už bude v jeho životě vždycky všechno jinak. Jenomže svět se nezastaví a Benovi dochází, že může začít znovu. Myslel, že už nikdy nebude potřebovat boty, ale tak to není. Znovu se staví na nohy, i když jsou to jiné nohy než před úrazem. Nezazní však zvonec, že pohádky je konec. Pro Bena to všechno naopak teprve začíná.

​PŘEHLEDNĚ: Víte, kudy v pondělí do práce? Uzavírka se dotkne i Hanychova

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla stát se autorkou na plný úvazek. Nebála jste se neúspěchu? A dá se v dnešní době autorstvím uživit?
To vyplynulo ze situace. Vdala jsem se do Prahy, narodily se nám dvě dcery, ale práci jsem měla na univerzitě v Ústí. Dojíždět s dvěma malými dětmi sto kilometrů tam a sem se mi opravdu nechtělo. Chtěla jsem se dětem naplno věnovat. A při tom jsem začala psát. Honoráře byly zpočátku malým kapesným, ale dnes se psaním uživím. Důležité pro mě je, že píšu, kdy chci a jak dlouho chci. Psaní se sice stalo mou profesí, ale stále je i mým koníčkem. Živit se tím, co vám dělá radost, považuji za obrovské životní štěstí.

Nezaměřujete se jen na klasické pohádky, ale často i na určité téma (např. autismus, dítě na vozíku, Alzheimerova choroba, šikana, závislosti). Myslíte si, že je důležité, aby už děti od mala byly vychovány k přijímání odlišnosti, toleranci?
Téma jinakosti mě při psaní láká už dlouho. Ať už to byl příběh modrého medvídka, který se narodil obyčejným hnědým medvědům, nebo problematika přijímání romských dětí v třídním kolektivu v knize Začarovaná třída. Hlavní hrdina knihy Útěk Kryšpína N. je šikanovaný kvůli silné nedoslýchavosti, Jeremiášovi z knihy Řvi potichu, brácho byl diagnostikovaný nízkofunkční autismus, Honzíkův pradědeček v knize Lentilka pro dědu Edu má Alzheimerovu chorobu, desetiletý Julin je upoutaný na vozík a Ben dokonce přišel o nohy.

O čem je knižní řada Má to háček, kterou společně s Petrou Štarkovou píšete pro nakladatelství Albatros a Pasparta?
Obsahuje příběhy dětí, které jsou někdy na první, někdy i na druhý pohled stejné jako ostatní, ale má to háček. Někdo je autista, druhý má ADHD, třetí je ve střídavé péči rodičů, další je outsider třídy, jinému právě zjistili cukrovku. No, a já od deseti let nosím brýle. V knihách tohle všechno je. Stačí je číst a vžívat se do pocitů jejich hrdinů. Ve sdílení a prožívání příběhů vidím jednu z cest, jak děti vést k toleranci a pochopení bolestí i radostí druhých.

Jiří Ježek létal v bombardéru a pak mu patentovali důlní nakladač

Má v tom roli i to, že jste patronkou nadačních fondů?
Zpočátku to bylo tak, že jsem nejdřív napsala knihu, a pak mě nadační fond oslovil. To se týká především knihy Lentilka pro dědu Edu a nadace Alzheimer nadační fond. Ale poslední dobou to bývá naopak. Národní ústav pro autismus mě přímo oslovil ke spolupráci, takže vznikla kniha Řvi potichu, brácho. A stejně Nadační fond Emil mě vyzval, abych napsala knihu www-bez-bot.cz.

Jak probíhá tvůrčí proces, práce na knize?
Neptejte se mě, kde se nápady berou, neumím na to odpovědět. Co ale vím, že mi přicházejí do hlavy nesrovnatelně větší rychlostí, než je stíhám realizovat. Takže si je zapisuji a čekají ve frontě. Některé pak předbíhají a já jim to ráda dovolím, na některé nepřijde řada nikdy. Když už se pro nějaké téma rozhodnu, dost často mám název knihy vymyšlený ještě dřív, než začnu psát. Fáze samotného psaní je pro mě úžasné dobrodružství. Každé ráno vstanu a těším se, co se svými hrdiny zažiju. Nevím, co všechno se v příběhu stane. Hrubé obrysy zamýšleného textu se neustále mění. Postavy si mnohdy opravdu začnou vynucovat svou vlastní koncepci a donutí mě, abych je následovala. A to mě baví. Nejtěžší je udržet všechno pohromadě tak, aby celek fungoval. K závěrečnému čtení dokončeného textu tedy přistupuji s velkým rozechvěním.  

Vaše knihy vydává řada nakladatelů. Máte nějakého, s kým se vám spolupracuje nejlépe?
Mým kmenovým nakladatelstvím je Albatros. Ale píšu i pro jiná nakladatelství, například Euromedia, Mladá fronta, Grada, Fragment, Meander nebo Artur, díky kterému spolupracuji s dědici ilustrátorky Heleny Zmatlíkové. Až přátelské vazby mě pojí s menšími nakladateli, kterými jsou JaS, Pasparta nebo Cattacan.

Není složité knihu napsat, složité je ji prodat, říká autor Roman Karpaš

Kolik knih napíšete za rok? A máte přehled o tom, kolik jste jich už napsala?
To je různé. Napsat knihu mi někdy zabere několik dní, jindy několik let. Do toho ovšem započítávám fázi pečlivé přípravy, bez níž by mnohá témata vůbec nešla napsat. Když sečtu všechny tituly v prvních českých vydáních, tak už jsem těsně minula stovku.

Kdyby přišel nějaký čtenář, který od vás nic nečetl, co byste mu doporučila?
Ale na to se přece vůbec nedá odpovědět. Každý jsme jiný. Máme rádi jiné věci, jiná jídla, nosíme jiné oblečení a čteme jiné knihy. Na besedách se vždy snažím doporučit knihu přímo na míru. Jinou doporučím v mateřské školce, jinou páťákům a úplně jinou maturantům. Něco čtou víc holky, něco kluci. Speciální kategorii tvoří prvňáčci. Knihy pro ně se nedají s ničím jiným srovnat, to je kategorie sama pro sebe.

Máte k nějaké knize speciální vztah?
Ano. Vždycky k té poslední.

Kde čerpáte inspiraci?
Na otázku, kde čerpám inspiraci, nedokážu při vší dobré vůli odpovědět. Příběhy mě napadají, jako když dýchám.

Sesbírala jste už řadu ocenění za svou tvorbu? Považujete ve své autorské činnosti něco, čím se vám splnil sen?
Za velké životní štěstí považuji to, že se mi splnil dětský sen a stala jsem se spisovatelkou. Úspěchem je pro mě to, že se v přijetí mých knih potkal čtenářský zájem s oceněním odborných porot. Knihy píšu hlavně pro děti, ale mám radost, že je oceňují i ti, kteří literatuře pro děti rozumějí, dlouhodobě ji sledují a hodnotí. Jsem ráda, že je čtenářský i odborný zájem o mé knihy v rovnováze.

ROZHOVOR: Napsala fantasy zasazenou do Liberce a bojuje o Cenu čtenářů

A naopak, je tu něco, čeho byste ještě chtěla dosáhnout?
Každou další napsanou knihou si plním další sen. Plánů mám plnou hlavu.

Co ráda čtete, pokud vám zbývá čas? A máte teď něco rozečteného?
Čtu spoustu odborné literatury, kterou potřebuji nastudovat k psaní svých textů. A když mi vybyde chvilka, ráda sáhnu po knize některého ze svých kolegů. Nejen psát, ale i číst knihy pro děti mě baví. Jako bych pořád ještě sama byla dítětem.

Nechávala jste si při psaní knih radit od dcer, když byly malé? A sledujete aktuální trendy?
Svým dcerám jsem z rukopisů předčítala a sledovala jejich reakce. Dnes si nechám poradit hlavně u textů pro mládež. Občas se totiž stane, že jsem s aktuální slovní zásobou dnešních náctiletých trochu pozadu. Dneska se všechno strašně rychle vyvíjí. I jazyk knih.

Za tu dobu, co píšete a vydáváte, pozorujete změnu v přístupu dětí a mládeže ke knihám? Říká se, že dnešní generace nečte a raději se věnuje sociálním sítím…
Ano, to se říká. Sociální sítě jsou neuvěřitelným vysavačem času. Ale skalních mladých čtenářů je myslím pořád dost. Dokonce i těch, kteří preferují papírovou knihu před elektronickou. Navíc já moderní technologie nezatracuji. Jsem ráda, že moje knihy vycházejí jako e-knihy, zvukové knihy, nebo jsou zpracovávány pro aplikace mobilních telefonů a tabletů (to je projekt BOOKO). Ať si každý čte, z čeho chce. Důležité je, aby našel knihu, která mu přinese radost a naplnění.

Myslíte si, že lze opravdu z úpadku čtenářství vinit jen sociální sítě a dnešní dobu?
Opravdu chci zůstat optimistou. Při setkávání se čtenáři žádný zdrcující úpadek čtenářství nepozoruji. U dětí cítím zájem o příběhy, o dobrodružství, o projevování citů. Možná je jen dneska míň času. Na všechno. I na čtení knih. A přitom právě knihy nám umožňují se na chvilku zastavit.

Co byste poradila rodičům, jejichž děti nejsou zrovna vášniví čtenáři?
Čtěte si společně. Naučit se číst je totiž dřina. Když už někdo nemůže, měl by se vystřídat. Začínající čtenář se možná unaví po dvou odstavcích. Tak ho nechte chvíli odpočinout, ať poslouchá. A po dvou stránkách máte právo na únavu i vy. Tak dejte knihu zase zpátky dítěti. Je to krásná hra na společné prožívání.

Nádraží dýchají romantikou, říká Jan Pikous mladší

Kdo má podle vás ten největší vliv na to, aby děti četly? Rodiče, škola…? Mě např. mamka předčítala a musím říci, že jsem vášnivý čtenář.
Určitě rodina. Děti napodobují. A pokud vidí, že rodiče často drží v ruce knihu, budou chtít ten malý placatý předmět vzít do ruky. A když si všimnou, že dospělým čtení dělá radost, budou se chtít k té radosti taky dostat.

Předčítala jste dcerkám? Jakou pohádku jste měly nejraději?
Předčítala jsem, převyprávěla, hrála s loutkami a střídala hlasy. Oblíbená byla ježibaba, která nosila večerní láhev mléka. Později jsme společně chodily do knihovny, kde si každá dcera vždy vybrala knížku podlé své chuti.

Knihy doprovázejí ilustrace. Malujete je vy sama? A pokud ne, máte nějakého oblíbeného ilustrátora/ilustrátorku?
Píšu knihy tak rozdílných žánrů a zaměření, že logicky musím spolupracovat s různými ilustrátory. Z mnohých se stali mí přátelé, nerada bych na někoho zapomněla. Ale mám ráda ilustrované knihy a těším se na každou další, v které se můj text potká s ilustrací výtvarníka.

Máte i vlastní web. Spravujete si ho sama?
Víceméně ano. Snažím se, aby moje stránky byly co nejaktuálnější, nejobsáhlejší a nejpřesnější. Sama v nich občas hledám nějakou informaci, kterou jsem dávno zapomněla. A studenti, kteří si moje knihy vyberou jako téma seminární, bakalářské nebo magisterské práce, jsou nadšení, kolik materiálu najdou pohromadě.

Děti čtou nevidomým dětem. Nový dobrodružný titul je už pokřtěný

Nedávno proběhl křest audioknihy Útěk Kryšpína N., kterou namluvily děti libereckých, frýdlantských, českolipských a jabloneckých škol. Jak k tomu vůbec došlo?
Knihu do projektu Děti čtou nevidomým dětem vybrala Radka Vojáčková z liberecké knihovny. Stála u jeho zrodu a neúnavně se stará, aby nezakrněl. Útěk Kryšpína N. je už sedmnáctá kniha, kterou děti pro tento projekt namluvily. Sama jsem pyšná, že Útěk Kryšpína N. je moje třetí. V roce 2006 jsme v Liberci křtili CD Praprázdniny a v roce 2014 Začarovanou třídu. Je úžasné, že tenhle projekt vznikl. Sdílím radost s nadanými školáky, kteří pod vedením zkušených tvůrců mají možnost přičichnout k hereckému řemeslu, a především sdílím radost s dětmi, které by si kvůli zrakovému handicapu knihy nemohly přečíst, ale díky zdravým kamarádům si je mohou poslechnout.

Jaké jste měla pocity ze křtu? A líbí se vám výsledná audiokniha?
Setkání v liberecké radnici jsou vždycky moc příjemná. Pro mě je pokaždé čest účastnit se slavnostního křtu CD, které vzniklo podle mé knihy. Vážím si toho a těším se, že se do příběhu ponořím ne jako tvůrce, ale jako posluchač. Audionahrávka totiž dá knize úplně nový rozměr.