Přivydělával si jako řidič autobusu, našel si tady osudovou lásku a po revoluci, když darebák Kožený rozprodal námořní lodě, musel začít nový život. Koupil dům a vybudoval v něm hospodu. Jakou jinou, než námořnickou, tedy U námořníka. Každoročně tady pořádá srazy svých kolegů, které jsou stále víc populární. Ale jeho touhu, alespoň vidět námořní loď, přístav, to nenahradilo.

A tak po impulsu ze sauny padá rozhodnutí: „podívám se do přístavu Hamburg na kole“. Před čtrnácti dny vyrazil. K Labi do Děčína se dopravil vlakem. Našel cyklostezku a vyrazil podél Labe.

První den dorazil do Drážďan. Tady zjistil, že mapa, kterou si připravil podle autoatlasu, není ideální. U německých cykloturistů objevil pěknou cyklomapu, chtěl si ji koupit, bylo zavřeno, tak mu ji jeden Němec věnoval. Rázem se cesta stala snadnější. Německá mapa je dokonalá, od rozpisu denních etap, cykloservisy, až po možnosti ubytování.

První noc strávil Jano na kopečku u lesa nad Drážďany a večeři, polívku a potom zasloužené pivo doprovázel úchvatný pohled na město a za ním zapadající slunce. Ráno vyráží na další cestu. Přes den pak celou cestu skoro nejí, občas si koupí něco malého na zahnání hladu a tak si jídlo večer vychutnával. Noci tráví na břehu Labe ve stanu.

Na cestě potkával říční lodě, i české a tiše jim záviděl. A protože vlastně neměl nic jiného na práci, než jen jet, tak šlapal do pedálů a prohlížel ubíhající krajinu. Cyklostezka nebyla pořád jen asfaltka, byly na ní kamenité a prašné úseky i kopečky. Také se mu podařilo sjet z trasy a zabloudit. Denně ujel vždy kolem sto dvaceti kilometrů. Cesta kolem řeky se klikatí a tak se prodlužuje.

Po týdenním dupání do pedálů se před Jankem objevila cedule, HAMBURG 45 KM. Zajásal, a přestože bylo už kolem deváté večer, řekl si, že do města musí dnes dorazit za každou cenu. Vidina přístavu a námořních lodí mu vlila do žil novou energii. Další kilometrovník hlásil dvacet, ještě přidal: “za chvíli tam musím u být“.

Po zdánlivě delší době však cedule ukazuje osmnáct. „Ježíši, to přece není možné, já snad musel jet někam dozadu, nebo to je osm, ne opravdu to bylo to osmnáct“. Nedá se nic dělat šlapal dál.


Konečně odrazil na okraj města Hamburg, v zahrádkářské kolonii postavil stan a když vařil polívku, odbíjely hodiny na nedalekém kostele půlnoc. Nemohl dospat, do středu města a k přístavu to bylo ještě najednou dlouhých dvacet kilometrů. Sbalil stan, věci a vydal se na poslední úsek své cesty.

Teprve kolem poledne spatřil vytoužený přístav plný námořních lodí. Šťasten usedl na molo a nechal se unášet vzpomínkami na svoje námořnické roky. Už si ani nevzpomněl, kolikrát kotvili v tomhle přístavu, kolikrát prošel Hamburg a kolikrát navštívili spolu s kamarády slavnou St.Pauli, uličku s nevěstkami a kolik toho vypili v přístavních hospodách.

První noc v Hamburgu strávil v hostelu, kde po týdnu spláchl prach z cesty. Večer vyráží na špacír po známých místech, která se za ty roky téměř nezměnila. Druhou noc musel pod most mezi bezdomovce. Hostel, ale i další levné ubytování totiž dlouho dopředu obsadili motorkáři „harleysti“, kteří tady měli velký sraz. Naštěstí hamburští bezdomovci měli pro Janka pochopení a vzali ho mezi sebe, kolo a věci mohl nechat přes noc v hostelu. Další den Honza sedá zase na kolo a vyráží do delty Labe. Od vlastního moře ho dělí sto dvacet kilometrů.

Opět jede podle cyklomapy, která ho bezpečně dovádí na konec delty, místo, kde se Labe vlévá do moře. Tady se na tři dny utáboří a celé hodiny pozoruje lodě plovoucí sem a tam. Hamburský přístav denně přijímá až sto námořních plavidel. Honzova touha se počtem proplouvajících lodí pomalu naplňuje a sen se stává reálný.

Poté se vrací na poslední noc do hamburského přístavu, kde přespí a další den sedá do vlaku a vrací se do Děčína. Aby měl alespoň jednu cestu celou na kole, jede do Liberce po silnici. Ján Jurco, námořník, hospodský a teď už taky dálkový cyklista, jel za svým snem a touhou, ač netrénován, hnán jen svojí vidinou tisíce kilometrů.