„Místo mateřských školek stavme raději krematoria, demografický vývoj tomu napovídá," zahájila přednášku o smrti v libereckém knihkupectví U Fryče svérázná socioložka Jiřina Šiklová. Nikoho nenechala na pochybách následující minuty budou plné typicky „šiklovského" cynismu, sarkasmu, vtipu a člověka donutí k zamyšlení. V podání vitální, téměř osmdesátileté ženy, může být i smrt zábavná.

Smrt jsme vytěsnili ze svých životů, byť je jejich přirozenou součástí. Bojíme se o ní mluvit, proto v nás vyvolává strach. „My lidé jsme si jako jediní tvorové vědomi své smrti. Přesto se bojíme o ní mluvit a často to neumožňujeme ani svým blízkým lidem, kteří odcházejí. Napětí se tím stupňuje, umírá se dnes skoro bez rozloučení a vyslovení posledního přání," tvrdí Jiřina Šiklová, jež své názory svěřila papíru, vznikla kniha Vyhoštěná smrt. Ta má lidem otevřít oči.

Šiklová podle svých slov přemýšlí o smrti už od dětství. Jako malá holčička si četla nápisy na náhrobcích. V paměti ji utkvěl hlavně tento: Bohu milejší jsi byla, proto jsi nás opustila. „Tento nápis byl na hrobečku holčičky staré jako já. Přišlo mi to zvrácené a už tehdy se ve mně nejspíš probudil cynismus (obrana před realitou)," uvedla energií překypující Šiklová se sklenkou bílého vína v ruce. Při vyprávění si vzpomněla i na další nezapomenutelná setkání se smrtí během svého pestrého života.

„Pro mé politické názory za komunismu jsem byla mimo jiné odklizena na geriatrické oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze, kde jsem se podílela na výzkumu stárnutí. Je tedy zřejmé, že jsem zde mohla svým způsobem smrt analyzovat z pohledu své profese," vyprávěla na přednášce v Liberci populární socioložka, kterou komunisti i věznili.

Celý sál nesmírně pobavila, když se zmínila o své cestě do Číny. I během ní narazila na smrt. Respektive na záležitost, jež se s ní úzce spojená. Závěť.

„Jednou jsem byla pozvána na přednášku do Číny a jelikož jsem praštěná, jela jsem tam vlakem. Právě tam jsem se setkala s dobrovolníkem ze společnosti ADRA a ten se mě zeptal, zda mám sepsanou závěť. Neměla jsem, ale ještě ve vlaku jsem ji sepsala a nechala podepsat dvěma svědky."

Svým vyprávěním vyburcovala Šiklová některé posluchače k diskuzi a polemice. „Zažil jsem regresi. Chtěl jsem si návratem do minulosti vyjasnit své vztahy s dědečkem, jehož jsem miloval, ale když zemřel, tak se o tom se mnou jako s malým klukem nechtěl nikdo moc bavit. Děsilo mě, že se se mnou dědeček nerozloučil," svěřil se před desítkami lidí mladý muž.

Socioložka a publicistka Jiřina Šiklová navštívila Liberec. Tentokrát lidem vyprávěla o smrti, přičemž posluchače dokázala rozesmát.

Nejen na základě tohoto Šiklová zmínila víru. „Věřící lidé to mají nejspíš snazší, co se smrti týče. Věří na život po smrti. Jaký je? Nemůžu posoudit, zda něco je, ještě jsem neumřela, ale pak vám přijdu říct," prolomila tajemnou atmosféru matka dvou dětí a babička šesti vnoučat.

Načež opět reagoval mladý muž slovy: „Myslím, že tady jsme za trest a teprve po smrti nás čeká krásný život. To by bylo vtipné, kdybychom novorozence litovali, že se vůbec narodili a naopak, až by starý člověk umíral, pak bychom mu záviděli, že už má to utrpení konečně za sebou," oblažil ostatní svými myšlenkami.

Kolem smrti zůstává stále příliš mnoho otázek a tak málo odpovědí. „Vraťme se ale k člověku, který umírá nebo ví, že se blíží jeho konec. Určitě je vhodné s ním o smrti mluvit a hlavně ho neopouštět. Být nablízku. Poslouchat, co nám ještě chce sdělit. Smrt sama nám sice nadále zůstane neznámá, ale o prožitcích člověka v tomto stadiu života se dozvíme hodně. Smrt zůstává v okamžiku umírání skryta i tomu, kdo odchází. Tomu, kdo k ní má o trochu blíže než my, kteří se o něho staráme," uzavřela Šiklová s tím, že je moc ráda za paliativní (hospicovou) péči, která už má v ČR své pevné místo.

Základní fakta

V souvislosti s umíráním se lidé podle výzkumu agentury STEM/MARK nejvíc bojí ztráty důstojnosti nebo soběstačnosti (51 %). Dále se obávají bolesti (46 %), odloučení od blízkých (35 %) či osamělosti (26 %) a duševního strádání (24 %). Relativně nejmenší část respondentů (13 %) spojuje své obavy s tím, co bude po smrti.

O smrti nikdy nemluví se svými blízkými třetina populace. Současně si ale lidé prý uvědomují, že by měli o smrti a umírání hovořit častěji. Nedělají to ovšem většinou z obavy z vlastního konce. Podle odborníků by dospělí měli vést rozhovory o smrti a umírání s dětmi. Ty by se také měly účastnit pohřbů.