„Vždycky, když se na ty prvňáčky dívám, říkám si v duchu – Děti, jak já vám rozumím…“

Sedím v ředitelně Základní školy v Harcově. I přes rozsáhlou přístavbu je tahle dříve vesnická školička nějak menší, než když jsem do ní před třiceti lety chodila. Změnilo se tu mnohé. Jen atmosféra se mi zdá jiná, na pohled barevnější a vlídnější.
Už devátým rokem ji vede Miluše Menšíková. Právě jí patří slova v úvodu. Do druhých se dokáže vcítit. A do prvňáků, těch stránek s ještě nepopsanými listy, dvojnásob.

„Sama se vždycky 1. září cítím jako prvňák. Slavnostní pocit očekávání se ve mně mísí s obavami z nového, nepoznaného. Nikdy jsem se toho nezbavila. Mám strach, ale zároveň jdu do toho a tím ho překonám. To je podstatou emoční inteligence.. A to je právě to, čím procházejí děti v první třídě,“ vysvětluje.
Ví o čem mluví. Patnáct let je lektorkou emoční psychologie dospělých. Na škole vede etickou výchovu. Předmět, který se stále krčí v koutku učebních osnov. Na rozdíl od občanské výchovy. Přitom jde o to nejdůležitější. O vztahy.

Tvořivá škola

Motiv vzájemné komunikace se ostatně prolíná celou „harcovskou základkou“, která se zapojila do sítě zařízení s názvem Tvořivá škola. „Děti se v první třídě ocitají v situaci, která je připraví o iluzi, že si mohou stále jen hrát, dostihne je pocit zodpovědnosti. My se jim snažíme dát najevo důvěru, vstřícnost a jistotu, díky kterým se učí v životě postoupit o něco dál,“ vysvětluje ředitelka Menšíková.

Děti podle ní potřebují pevný řád. „Vlídný řád,“ zdůrazňuje. „Od mala jim musíme dávat hranice, pokud je nemají, pak se ve světě pohybují nejistě. Zmocňuje se jich zmatek, chaos. U menších dětí se to pak projeví jako zlobení, u starších třeba až jako agrese,“ vysvětluje pedagožka. Problém podle ní je, že dnešní děti se pohybují místo bezpečných mantinelů vlídné a důsledné rodičovské autority spíše v krajních mezích. „Buď mají absolutní volnost nebo přísný, upjatý nepřiměřený řád, jaký známe z doby našich babiček,“ popisuje zkušenost pedagoga.

Děti nejsou horší

Dnešní děti nejsou podle ní výrazně horší než dříve, jak se s oblibou v učitelských kruzích tvrdí.„Současné děti mají větší potřebu o všem s vámi diskutovat, nepodřizují se tak snadno autoritě, zároveň ale mají silnou potřebu vymezení hranic,“ říká. Zároveň uznává, že dnešní rodiče to mají v mnohém těžší. Valí se na ně existenční potíže nebo naopak přemíra práce. A místo pocitu bezpečí přenášejí na dítě pocit viny. Za to, že mají buď málo peněz nebo naopak málo času. Ocítají se v bludném kruhu. A toto napětí může vyvolávat u dětí problémy. Existuje vůbec nějaká rada, jak z téhle situace ven?

Bludný kruh

„Existuje,“ pronáší úlevné slovo ředitelka Menšíková. Dítě nepotřebuje, aby s ním rodič trávil hodiny, naopak. Zvláště starší školáci jsou raději sami.
Ale důležité je, abyste čas, který si pro dítě vymezíte, byli opravdu s ním. Abyste se přeladili na jeho vlnu. Zkrátka se mu věnovali, vnímali ho a je úplně jedno, jestli s ním sledujete a společně komentujete pořad v televizi nebo s ním chystáte večeři. Dítě musí vědět, že jste s ním, že není jen vedle vás, zatímco vy jste myšlenkami jinde.

Rodiče jsou dnes nesmírně zaneprázdněni. Ale když i tady stanovíte jasná pravidla a řeknete mu například, hodina mezi sedmou a osmou je jen pro tebe, ale pak musím zase pracovat, je s tím srozuměno. Dokonce, i když vám zazvoní mobil z práce, je dobré umět říct: „Promiňte, ale teď se věnuji svému synovi…“ Dítě to nesmírně ocení. Když to ale nedodržíte, pak vám přestane věřit. Pozná, že mu lžete. Křikem, zlobením a dalšími problémy vlastně nahlas a po svém volá: „Jsem tady, všímej si mě!“

A co vadí dětem na učitelích, snažím se s vědomím rodičovského másla na hlavě přepinknout míč na druhou stranu hřiště. „Dnešní děti jsou velmi inteligentní, a tak je zlobí, když je učíme postaru,“ přiznává ředitelka školy to, co by ráda změnila. Povídání přerušuje sekretářka s upozorněním, že začíná porada. Ve sborovně se to hemží mladými lidmi. Vypadají nadšeně. Když se jedna z učitelek dozví, že jsem z novin, srdečně mě zve do své hodiny přírodopisu. „Snažím se nechávat učitelům volné ruce. A oni pak učí jako bozi,“ chválí je ředitelka.

Velká voda

V doprovodu sekretářky Jany Holé se vydávám na prohlídku školy. Zajímá mě, co tu panuje den před otevřením. „No, už je to lepší, ale ještě se chvíli budeme potýkat s tím, že tu před pár týdny všude stála voda,“ připomíná srpnové povodně, které zvedly hladinu mírného Kadlického potoka až přetekla hrázka. Zničila hřiště za milion a půl, v suterénu školy je potřeba provést sanační práce. Zatím se jedná s městem i pojišťovnou. Věci ze suterénu provizorně našly místo v jiných prostorách, kotelna naštěstí zůstala bez újmy.

Mnohem hůř dopadla školní knihovna. „Jen v encyklopediích jsme přišly o čtyřicet tisíc,“ lituje moje průvodkyně. Tyhle nejdražší knížky jsme měli dole, protože si je žáci nejvíc půjčovaly.“ Pak, že děti nečtou. V Harcově měly ke knížkám vždycky dobrý vztah, vděčně vzpomínám na místní knihovnu a hlavně na bývalou češtinářku Karin Marešovou.

Procházíme jednotlivé třídy. Interaktivní tabule, obrazovky, byt školníka se proměnil v počítačovou třídu. Techniku vyvažuje výtvarná dílna.
„Ta je tu v rámci kroužku,“ ukazuje mi Jana Holá s pýchou pec. Dar sponzorů. Škola se 160 žáky je stejně jako v dobách mých školních let směskou venkovské školy i tak trochu privilegovaného zařízení. Chodí sem děti ze samot i města. Chudé s bohatými. Předobraz skutečného života.
Keramikou, obrázky a dokonce i fotografiemi bývalého žáka Jana Černého je vyzdobená celá škola. Rudou zástavu a fotku generála Svobody nahradily artefakty z dětských rukou.

Na jednom z nich je mezi větve, provázky a keramiku umně včleněn kus rezavé automobilové součástky. Je to nápadité. Také svoboda. Bez velkého písmena, zato tvůrčí a pro život zásadní. Exkurzi končíme prohlídkou kuchyně a jídelny. Cestou potkáváme školníka Zbyňka Budínského. Vzděláním je inženýr, založením sportovec. Prohlížíme si zdi, které ještě den před začátkem školního roku naznačují, kde stála voda.

„Nejhorší je, že nevíte, jestli to přijde znovu za tři týdny nebo za tři roky,“ komentuje potřebu úpravy břehů či koryta nedalekého potoka. V očích má pevnou hráz. Když není na vodě, alespoň někde, říkám si a v duchu vidím rošťáky, kteří se před tímhle školníkem budou mít na pozoru. I to ke škole patří. Děti potřebují pochvalu, ale taky sem tam dostat za ucho, když vědí za co.

Ve stále deklarovaných právech dítěte se totiž nějak zapomíná, že děti potřebují především vědět, co je dobré a co špatné. Když v tom budou mít jasno už na základní škole, je reálná šance, že to budou vědět i po zbytek života.